Článek
Manželka mi napsala, že bude dělat houskové knedlíky a ať koupím mouku. Dvě kila. „Nebo radši tři,“ přišlo vzápětí ve druhé SMS.
Rázně jsem se ohradil. Koupím jen dvě, to musí stačit. Většinou jsem poslušný muž, ale tentokrát jsem se vzepřel. Nechtěl jsem vypadat jako člověk, který podlehl panice a pořizuje zásoby pro případ virové apokalypsy. Dvě mouky jsou z mého pohledu ještě OK, tři by mě už diskreditovaly. Minimálně v mých vlastních očích.
V liberální městské bublině je ke skupování luštěnin či těstovin nejběžnější povýšeně blazeovaný postoj. Panika je zbytečná a dělají ji „ti druzí“, lidé, kteří jsou nějakým způsobem jednodušší, pravděpodobně méně chytří a vzdělaní.
„Správným“ postojem je zajít do Lidlu či Alberta jen proto, abych vyfotografoval poloprázdné regály a doplnil to nějakým vtipným komentářem. Případně se pochlubil, kolik mám pro případ karantény připraveno beden vína, lahví whisky či doutníků v humidoru.
Je to tak správně? Chtěli bychom věřit, že ne. Ale kéž by to bylo tak jednoduché.
Jsem z generace, kterou v době vyrůstání v sedmdesátých a osmdesátých letech vystresoval strach z atomové války, živený komunistickou propagandou a pravidelnými školními cvičeními s plynovými maskami.
Mám v sobě hrůzu z apokalypsy, samozřejmě přikrmenou i patřičnými hollywoodskými a jinými filmy. Takže vím, co rozhoduje ve chvíli, kdy civilizace skončí a pošmournou krajinou se potulují tlupy těch, kteří nemají co ztratit, zatímco poslední „spořádaní občané“ jsou zabarikádovaní v domech. Co rozhoduje? Právě počet konzerv. A také nábojů, samozřejmě, aby ten film byl zábavnější.
Ano, vím i to, že nejsympatičtějšími postavami jsou v těchto filmech ti, kteří apokalypsu vítají s pobaveným úsměvem a cynickými poznámkami, pokud možno se zapáleným doutníkem a sklenkou alkoholu. Ale pravda je rovněž to, že tyhle postavy do happy endu (nebo ve výjimečných případech do špatného konce) nikdy nevydrží.
Současné obavy z koronaviru jsou trošku odlišné. I když je toho hodně, co o novém viru vědci nevědí, nasvědčuje vše tomu, že sám o sobě není až tak nebezpečný. Nebudí takovou tu děsivou, až paralyzující hrůzu, která lidi zbavuje schopnosti přemýšlet racionálně. Není tak zničující a nevratný jako globální jaderný konflikt nebo kupříkladu srážka s meteoritem.
Na druhou stranu, právě chování lidí a panika mohou mít v mezním případě skoro srovnatelný zničující efekt. V tom je paradox dnešní tak pohodlné, dokonalé a zároveň křehké civilizace. Od bezpečného řádu (nejbezpečnějšího v historii) k nebezpečnému chaosu může vést proklatě krátká cesta. Víme, že by stačilo možná jen pár dní bez elektřiny a dat, aby se civilizace, tak jak ji známe, začala hroutit. Možná nevratně.
Je to analogie s lidmi ušlapanými prchajícím davem. Není to reálná hrozba, ale i jen panika, která může zabíjet. Z tohoto pohledu mají pravdu ti, kteří se lidem skupujícím fazole a plechovky chalupářského guláše posmívají.
Ovšem pravda je v tomhle případě rozdělena mezi oba tábory. Mnoho ekonomů a psychologů tvrdí, že když je reálná hrozba, je vytvoření přiměřených zásob zcela racionálním a správným chováním. Dobře to znají lidé v zemích či oblastech, kteří žijí v ohrožení: ať už třeba ze zemětřesení nebo z válečného útoku. Být připraven může být otázkou přežití.
Dnes lidé nakupující zásoby působí problémy, protože kvůli nim stojíme fronty a běžné zboží se stává nedostatkovým. Ale v případě, že třeba dojde na vyhlášení karantén a omezení pohybu, budou to naopak tito lidé, kteří fungování usnadní. David A. Savage a Benno Torgler, kteří učí ekonomii a byznys, se v hodně sdíleném článku tento týden lidí skupujících jídlo v supermarketech v Hongkongu či Miláně zastali: „Nemá to nic společného s panikou. Je to perfektně racionální reakce.“
Co je tedy správné udělat? Snadná, ale bezobsažná odpověď zní: je to v míře. Musíme být zodpovědní v obou směrech. Trochu si nakoupit a zachovat klid. Jenže tak lidská povaha nefunguje. Navíc vůbec netušíme, kde ona zdravá „míra“ je.
Panika v obchodech je pro mnohé z nás takovým „nahlédnutím“ pod pokličku apokalypsy. Malá ochutnávka toho, co se může dít, když civilizace ztratí řád. Jestliže může dojít ke strkanici hezky oblečených lidí o poslední pytlík čočky, co budeme dělat, až bude opravdu zle?
A tady je možná překvapivě pozitivní a nadějeplná odpověď. Psychologové se shodují na tom, a dokládají to studiemi reálného historického chování či experimenty, že v případě reálného ohrožení zvítězí „biologie“ lidí coby tvorů, kteří až překvapivě dokážou spolupracovat a pomáhat si.
Cynicky vidíme sami sebe jako bezcitné a bezohledné tvory. Ale skutečnost je taková, že panika je průvodním jevem komfortu, lépe řečeno strachu z toho, že o komfort přijdeme. Když o něj opravdu přijdeme, psychologové tvrdí, že budeme sami ze sebe překvapeni.
Je to každopádně zajímavá situace a bude mnohem lepší, když se výsledek nedozvíme. Co se týče té mouky na knedlíky, nakoupil jsem ji v klidu a s úsměvem. Regál byl prázdnější než jindy, ale cedulka „Vyprodáno“ tam ještě nebyla.
