Článek
Za půl roku od prvních v Česku hlášených případů koronaviru jsme stokrát slyšeli, že „tato krize je také příležitostí“. V anketě o klišé roku to bude patřit k favoritům.
Příležitost? V obecné a nejdůležitější rovině se tím asi tak myslela změna žebříčku hodnot, uvažování a chování, přehodnocení priorit jednotlivců a společnosti. Vycházelo to z oprávněného dojmu, který pandemie a opatření proti ní červenou čarou podtrhly: až moc tlačíme na pilu, držet se zpátky není známka slabosti, žádný strom neroste do nebe. Zpomalit je možné. Špatné svědomí sobců se nás týká.
Už se dá tipnout, že tahle příležitost využita nebude. Nikam jsme se neposunuli. Je to spíš obráceně: převládá pocit, že už jsme se opasků nautahovali dost, že toho máme za půl roku plné zuby a naopak bychom měli ve starých dobrých spotřebních a jiných kolejích dohnat, co bylo zameškáno.
Ne se změnit, to je ambice, kterou nemáme, za pandemie jsme si ji neosvojili o nic víc než před ní. Naopak převládá sklon utíkat do minulosti, tam, kde to známe. Ani není divu, protože nejistoty a rizik je kolem beztak až až.
Na praktické úrovni měla příležitost hlavně podobu „poučení“ a vyvození adekvátních „opatření“. Tady jsou výsledky přinejlepším smíšené.
Ekonomika, respektive lidé v ekonomice se s velkým úsilím přizpůsobují okolnostem, ale to neznamená, že převládá vůle k hluboké a perspektivní změně. To není nic překvapivého nebo nepochopitelného – když lidé uvažují a chovají se stejně (viz příležitost číslo 1), těžko chtít po svobodném podnikání, aby jim vnucovalo něco jiného.
Vyloženě zoufalá je bilance příležitosti, pokud jde o správu státu a politickou praxi. Pozornost na sebe z dobrých důvodů strhla exekutiva, která se vyžívá v ad hoc „kusových“ opatřeních, jednou zdařilejších, jindy méně nebo vůbec, ale především postrádajících nějaký „svorník“ nebo „rámec“, ze kterého by se dalo vytušit, proč se to všechno děje a kam to spěje. Ne, babišovský mix marketingu a arogance takovým „krédem“ není.
Kdyby alespoň někdo řekl to, co rakouský kancléř Sebastian Kurz: „Tolik svobody, kolik bude možno, a tolik omezení, kolik bude nutno.“ Samozřejmě by to nevyloučilo, že česká covidová opatření budou i tak působit jako hříčka náhody a komunikace s veřejností bude stejně špatná, jako je – ale aspoň by to mohlo působit dojmem, že vláda se zabývá i něčím jiným než ad hoc managementem a tím, co se dá změřit a přepinknout do grafů.
I když si pod modernizací fungování státu můžeme představit každý něco trochu jiného, je zřejmé, že tahle příležitost ke změně nebyla využita, ale vysokým obloukem zahozena do rybníka.
I to ale souvisí s tím, že sami postrádáme ambici se změnit. Tak co čekáme od Andreje Babiše, že se změní on? Že začne místo na spotřebu apelovat na špatné svědomí sobců?
Příležitost k tomu dělat to postaru – jen s větší intenzitou – naopak exekutiva chytá pevně za pačesy. Ano, řeč je o schodku státního rozpočtu 500 miliard, o investicích do betonu a „investicích“ do rozdávání peněz a také o vervě při prezentaci toho všeho. Kdybychom to přirovnali k rybářské výpravě, pak taktika lovců zůstává stejná, jen si pořídili větší loď, větší síť a větší harpunu.
Čísla za středu 2. září udávají 650 nových případů covidu-19, což je zatím zdaleka nejvíc. Vězíme v příležitosti až po uši.
