Článek
Ministr vnitra Jan Hamáček a „jeho“ Ústřední krizový štáb navrhli posílení policejních pravomocí, vláda to vzápětí poslala do parlamentu. Muži a ženy zákona by mohli na místě ukládat pokuty za porušení antikoronavirových předpisů jako je nošení roušek nebo srocování v počtu vyšším než dva.
Bloková pokuta - podle Hamáčka „velmi efektivní“, protože odpadá správní řízení - by mohla dělat až 10 tisíc korun. To jsou dvě třetiny minimální mzdy, pro srovnání. Takže hodně. Boj s koronavirem je v plném proudu.
Že k němu patří i nějaká represe, vyplývá už ze samotného slova „boj“. Nejen důvěra, disciplína, odpovědnost, trpělivost a zdravý úsudek - také tvrdost. Policisté stejně jako hasiči a samozřejmě zdravotníci pracují tvrdě, přepínají na maximum.
Ale tohle?
Problém je ve dvou věcech, jedna je důležitější než druhá.
Za prvé, vládní zavádění protivirových opatření působí nepřehledně, místy nahodile a nepromyšleně, to když je řeč například o pravidlech otevírací doby obchodů.
A to i když vezmeme v potaz, že nepřehledná je samotná epidemie a stát musí reagovat na její vývoj. Kdo se v tom má vyznat?
Že se smí na veřejnosti shromažďovat maximálně dva lidé, vyšlo najevo až den poté, co zákaz platil. Kapitolou sama pro sebe jsou roušky – teoreticky by je člověk měl mít na tváři v zásadě všude mimo domov. WHO v tom nevidí smysl, ale tady platí české zákony. Takže tvrdě rouškujeme.
Do pondělí bylo řečeno, že roušky musí mít nasazené i řidiči za volantem. (Ačkoli rouška může být řízení nebezpečná - přísun kyslíku, výhled). Pak dostali slavně výjimku alespoň ti, kdo jsou v autě sami.
Plno lidí ji - z letmého pohledu na provoz je to zřejmé - nevyužívá a řídí v roušce, i když nemají spolujezdce, motivy mohou mít různé, i rozumné. Jindy je řidič v roušce holý nesmysl, třeba když jedete s osobou, s níž zdrávi trávíte v bytě celé dny a spíte v jedné posteli, pravděpodobně bez roušek. Nařízení Ministerstva zdravotnictví: Zdravý úsudek nechte na chodníku.
Stát kvůli viru vydává různorodé restrikce, které nebývají úplně propracované a se kterými je řada lidí srozuměná asi jako s rozkazem na vojně. Myslí si svoje. Anebo se rozkaz snaží agilně splnit, i kvůli pocitu vlastního ohrožení (to bude případ některých rouškařů-řidičů, trochu připomínajících vojáka ve Švejkovi, který si cestou na frontu odněkud přitáhl dvířka prasečího chlívku jako úkryt proti šrapnelům).
Aby se mohlo uvažovat o zpřísnění trestů, musí být obecně - zřejmé, co a za jakých okolností se trestá, proč se trestá a k čemu je nám to společně dobré. Pochybností a zmatků ale panuje příliš mnoho.
Oblíbená uklidňující formulka v takových situacích: policie bude shovívavá, nových pravomocí bude využívat decentně a jako šafránu. (Tentokrát Jan Hamáček: Kontrolovat by se měla jen místa, kde skutečně existuje riziko šíření kapénkové infekce.) A kdo to zaručí? Notabene za nouzového stavu, kdy „není čas řešit, kdo je kdo“?
A není snad sama pohrůžka deseti tisíc natvrdo utažením šroubů, bez toho, aby ji strážce pořádku skutečně aplikoval, kde a na kom uzná za vhodné?
Za druhé, tohle je přesně případ, kdy by muselo být jasné, kudy vede cesta zpět. Od přitvrzení ke změkčení. Od abnormality ke stavu před ní. (Jestli jsou pravomoci moc malé, moc velké, nebo tak akorát, o tom se dá debatovat později.)
I kdybychom akceptovali, že přísnější pokutování přispěje ke zkrocení koronaviru, nebylo by správné posílit policejní moc bez toho, abychom věděli, jak se zase oslabí. Až boj vyhrajeme.
Představa o zpětném chodu se netýká jen policie a pokut, ale všech koronavirových opatření včetně zákonů. S tím, jak jich přibývá, je to čím dál tím významnější rozměr krize: nezapomínat, že se máme vrátit.
