Článek
Komise své doporučení chystala skoro rok a půl. Rok 2038 jako konec české uhelné energetiky není překvapivý, ostatně tento závěr měla komise odhlasovat už před měsícem. Proti očekávanému usnesení se okamžitě strhla stejně očekávaná vlna kritiky ze strany zelených iniciativ.
Podle ekologických neziskových organizací či Strany zelených je doporučený termín málo ambiciózní, nezodpovědný, škodlivý pro zdraví domácí populace, českou ekonomiku i pro globální klima.
Kritika je zbytečná. Verdikt uhelné komise, jíž předsedají ministři průmyslu a životního prostředí, je v páteční podobě naprosto bezobsažný. Neznamená nic než stanovení vágního cíle.
Komise si to zřejmě uvědomuje, proto také doporučuje vládě „provádění periodického přezkumu rozhodnutí útlumu uhlí v závislosti na externích faktorech“. Odborný poradní orgán s 19 členy, který měl k dispozici pro propočty a analýzy rozsáhlý státní aparát, tak vládě vlastně vzkazuje: „Stanovili jsme nějaký rok, ale protože vůbec netušíme, jak se do roku 2038 k útlumu dobrat, raději každých pět let zkontrolujte, zda je ten cíl při měnících se poměrech v energetice pořád reálný.“
Uhlí totiž může v Česku skončit mnohem dříve než v roce 2038 – pokud se jeho spalování elektrárnám a teplárnám nevyplatí kvůli drahé povolence a rostoucím nárokům na nejlepší dostupné technologie. Nebo také mnohem později. To v případě, že se do roku 2038 nepodaří zajistit za uhelné zdroje finančně únosnou a dostatečně výkonnou náhradu.
Verdikt bez toho, aby komise řekla, JAK se má Česko ke konci uhlí v roce 2038 dostat, je naprosto bezcenný.
Šest podmínek
Komise útlum v roce 2038 podmiňuje splněním šesti opatření: prvním je včasná náhrada uzavíraných uhelných zdrojů. Dále jde o zajištění energetické bezpečnosti Česka, dostavbu nových jaderných zdrojů (nikoliv tedy jen jediného reaktoru v Dukovanech, jehož vybudování podle vládního harmonogramu je krajně nejisté), úspěšnou transformaci teplárenství, detailní vyhodnocení ekonomických a sociálních dopadů útlumu těžby. A konečně vyčlenění desítek miliard korun (částka není přesně specifikována) z Modernizačního fondu, Fondu spravedlivé transformace a dalších fondů určených na podporu podnikání a veřejných investic v hornických regionech.
Už jenom první podmínka představuje zapeklitý oříšek. Česko má dnes uhelné elektrárny o kapacitě kolem 15 gigawattů, které pokrývají téměř polovinu domácí spotřeby. Pokud v Dukovanech do roku 2038 skutečně vyroste nová jaderka o výkonu 1 až 1,2 gigawattu, jak plánuje vláda, nepůjde o náhradu končícího uhlí ani náhodou. Výpadek bude muset vykrýt dovážený zemní plyn a obnovitelné zdroje.
Podle scénáře zpracovaného pro uhelnou komisi by v roce 2038 měly za uzavřené uhelné zdroje vyrábět elektřinu solární elektrárny o výkonu 5,8 gigawattu, větrníky s výkonem 1,5 GW a plynové zdroje s výkonem 3,7 GW.
Plynovky bude třeba do té doby skoro kompletně postavit, dnes má jedinou plynovou elektrárnu o výkonu 840 MW u nás společnost ČEZ v Počeradech. Bude to znamenat mimo jiné obrovské zvýšení dovozu plynu a tím pádem i dovozní závislosti – přirozeně na Rusku.
Nechtěné větrníky
Plánovaných 1,5 GW ve větru znamená podle člena uhelné komise Františka Hrdličky, profesora z ČVUT a experta na energetické stroje, nejméně 500 nových větrníků. Hrdlička zdůrazňuje, že je neekonomické stavět jednotlivé stožáry, že se investorům vyplatí budování jen větších větrných parků.
Kde plánovanou větrnou kapacitu v Česku postavit, není zatím jasné. I samostatné větrníky se mezi Čechy těší pramalé popularitě, nemluvě o větších seskupeních točících se vrtulí.
Tím se dostáváme k solárům. Plánovaných téměř šest gigawattů solárních panelů nelze postavit jen na střechách, tolik jich české budovy nemají. Znamenalo by to stavbu solárních parků na zemi – například na brownfieldech, skládkách, výsypkách či na nebonitní zemědělské půdě. Tomu ale brání vláda, která jednak nechce financovat takové stavby z Modernizačního fondu, jednak nechce solární investory pustit do aukcí na výrobu „zelené“ elektřiny. Přestože právě soláry jsou dnes z obnovitelných zdrojů ekonomicky nejpříznivější.
Pak je tu problém akumulace. Téměř osm gigawattů solární a větrné energie potřebuje záložní zdroje, které vykrývají výpadky dodávky, když nefouká nebo nesvítí slunce. Případně energetická úložiště, do nichž se v době příznivých klimatických podmínek a nízkých tržních cen elektřiny ukládají přebytky výroby a které fungují jako výrobny elektřiny, když je pro ni poptávka.
Obří baterie, které dnes v západní Evropě běžně doplňují obnovitelné elektrárny a zlepšují jejich ekonomiku, takový výkon samy neutáhnou. Alespoň ne při dnešním stavu vývoje těchto technologií.
Energetický expert české pobočky Greenpeace, rovněž člen uhelné komise Jan Rovenský soudí, že zálohou pro větrníky a soláry by se mohly stát další plynové elektrárny, budované speciálně pro tuto službu. Technicky to je jistě možné, otázka ovšem je, kolik by české spotřebitele taková služba stála. Podobné je to s dalšími zvažovanými způsoby energetické akumulace, které jsou teprve ve vývoji: od vybudování soustavy přečerpávacích elektráren v Podkrušnohoří po ukládání energetických přebytků do vodíku. Problémem jsou vysoké náklady a stále příliš nízká výkonnost.
Mlhy je víc
Nejasno ale nepanuje jen kolem náhrady za utlumované uhelné zdroje.
Uhelná komise nemá zanalyzované sociální a ekonomické dopady celého procesu, neexistuje ani náčrt legislativního plánu. Neexistuje strategie, podle níž by stát podporoval energetický technologický vývoj. Neexistuje společenská shoda na tom, jak kompenzovat ztráty podnikatelů, které stát dotlačí k zavírání energetických bloků před vypršením jejich životnosti. A jimž tím znehodnotí jejich investice.
Víme jen, že na „ozelenění“ české energetiky budou k dispozici obrovské peníze z Evropské unie, takže je třeba ukázat Bruselu, že jsme připraveni tyto peníze začít čerpat. Vláda se chystá utrácet na energetické konverzi stovky miliard korun, ale ani uhelná komise jí zatím neporadila, do čeho by se ty peníze měly prioritně dávat. Cesta, jak se k cíli „skončit s uhlím v roce 2038“ dostat, je zcela mlhavá.
V tom případě je humbuk kolem dlouho očekávaného termínu pro český konec uhlí úplně zbytečný.
