Článek
Uhelná komise doporučila v prapodivném hlasování před dvěma týdny usnesení, jež sepsal ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček a které navrhuje konec uhlí v roce 2038. Kritiku tento krok schytal nejen od ekologických aktivistů, kteří pak z komise odstoupili, ale i od ekonomů a analytiků. To, že uhlí by mohlo skončit už kolem roku 2030, říká i miliardář Petr Paukner, který s ním obchoduje. A zdroje Týdeníku Hrot z firmy ČEZ tvrdí, že i český polostátní gigant by se klidně spokojil s rokem 2033. Konec uhlí kolem roku 2030 tak už dávno není jen radikální nápad ekologických aktivistů, ale technologicky proveditelný a ekonomicky pravděpodobný scénář vývoje energetiky, který se stal ve veřejné debatě mainstreamem.
Je neuvěřitelné, jak se situace v Česku změnila za pouhých pět let. V roce 2015 jsem se odhodlal ke změně a po letech strávených v médiích jsem nastoupil na pozici tiskového mluvčího v Greenpeace a zapojil jsem se do aktivit rodícího se grassrootového hnutí Limity jsme my. Stihl jsem tak závěrečnou fázi dlouhé a vleklé kampaně za zachování územních ekologických limitů těžby. V případě, že by tehdy uhlobaron Pavel Tykač uspěl, otevřel by si cestu k zásobám uhlí, které by mohl těžit přes dalších sto let.
Veřejná diskuze tehdy vážně řešila, zda těžit do roku 2122, nebo skončit dříve. Pařížská dohoda a nějaké ambiciózní klimatické závazky byly v nedohlednu. Mnozí obyvatelé Horního Jiřetína se po deseti letech bránění svých domovů před nedalekým uhelným lomem ČSA cítili unavení, zdeptaní a frustrovaní. Byli jsme v defenzivě a podle toho nakonec dopadlo polovičaté rozhodnutí vlády - limity na dole ČSA byly sice potvrzeny, ale vláda je zrušila na dole Bílina, a podpořila tak zdejší těžbu uhlí až do roku 2050. V kontextu tohoto rozhodnutí je i rok 2038 schválený Havlíčkovou komisí výrazným krokem dopředu, byť v současnosti už nedostatečným.
Sluší se připomenout, že někteří lidé sedící nyní v Havlíčkově komisi ještě před pěti lety chtěli prolamovat limity a těžit uhlí dalších sto let. V jejich případě tak jde o ukázkový názorový veletoč.
Ekologické organizace v uhelné komisi od začátku prosazovaly ambiciózní rok konce uhelných elektráren 2030 s tím, že pak už by měly jet jen některé menší uhelné teplárny, které by měly být postupně nahrazovány nejpozději do roku 2035. Proto se přikláněly ke scénáři konce jak uhelných elektráren, tak tepláren v roce 2033, byť navrhovaná útlumová křivka, podle níž by se uhelné elektrárny zavíraly až po roce 2029, byla nepřijatelná.
Občas se objevuje názor, že rok 2038 je vítězstvím uhlobaronů. Zvlášť když ani není závazný a je podmíněný nepravděpodobným scénářem, že se podaří postavit Karlem Havlíčkem vysněné jaderné reaktory. Ano, uhlobaroni uspěli v této bitvě, ale nyní jsou v defenzivě a jde o Pyrrhovo vítězství. Realita je totiž jinde a na příliš pozdní rok konce uhlí stanovený Havlíčkovou komisí nebude brát zřetel.
Nyní je jisté, že Evropská unie bude snižovat emise svých skleníkových plynů do roku 2030 minimálně o 55 procent vzhledem k roku 1990. Cena emisní povolenky se kvůli nedávnému rozhodnutí Evropské komise dostala na rekordní hodnotu 31,3 eura, což je víc, než s čím počítají podklady uhelné komise od společnosti ČEPS pro rok 2030.
V situaci, kdy v celé Evropě sílí klimatické hnutí a společnost preferuje jiné zdroje, je jasné, že uhlí dlouho nepřežije. Nové uhelné zdroje se stavět nebudou, a pokud si někdo myslí, že budou padesát či šedesát let staré české šroty spalující uhlí i nadále provozuschopné a konkurenceschopné a že vydrží jet až do roku 2038, tak se šeredně plete.
