Článek
„Nenastanou žádné okolnosti, kvůli kterým by byli lidé z Afghánistánu evakuováni ze střechy amerického velvyslanectví.“ Tuto větu pronesl prezident Biden před pěti týdny na tiskovce k odchodu amerických vojáků z Afghánistánu. Narážel tím na dobře známé a pro Američany dodnes frustrující výjevy po pádu Jižního Vietnamu.
Jak už to tak po podobných prohlášeních bývá, v neděli mohli Američané a s nimi celý svět sledovat evakuaci amerických diplomatů ze střechy amerického velvyslanectví v Kábulu.
Rychlost kolapsu vlády a ozbrojených sil takřka čtyřicetimilionového Afghánistánu je dechberoucí a určitě se o něm do budoucna napíše spousta studií a textů. Prezident uprchl ze země, stejně jako většina západních občanů, pro které celou noc přilétávaly desítky letadel. Na zemi pod sebou nechávají západní vlády desítky tisíc obyčejných Afghánců, kteří více či méně spojili svou existenci s demokratizačními snahami. Tálibán přitom oznámil, že se nehodlá mstít, což jen umocnilo strach těchto lidí, že je i s rodinami potká ten nejkrutější osud. Možná ne hned, ale časem, až se nový režim stabilizuje a etabluje, si na tyto „zrádce“ noví vládci země vzpomenou.
Některá města obsadili ozbrojenci Tálibánu prakticky bez výstřelu a jejich bleskový postup musel překvapit i je samotné. Afghánské ozbrojené síly přitom měly čítat 300 tisíc mužů ve zbrani, do jejichž výcviku Američané za 20 let napumpovali skoro 100 miliard dolarů. Jak ukázaly poslední dny, uváděný počet vojáků existoval leda na papíře a americké peníze zahučely z větší části v obří korupční díře zvané afghánská vláda.
Tálibán nyní bude v rámci propagandy ukazovat vždy vděčné paláce, které si bývalá elita z těchto peněz vystavěla. Z narychlo opuštěných úředních budov západních ambasád v rámci „zelené zóny“ se pak jistojistě stanou poutní místa pokoření Západu – kupříkladu vietnamský režim zřídil v budově americké diplomacie dodnes hojně navštěvované Muzeum amerických válečných zločinů.
Experti, novináři i politici se budou v dalších dnech ptát, jak je to možné. Jak se to stalo. Nejen kvůli opuštěným spolupracovníkům z řad Afghánců, ale samozřejmě i kvůli zprávě, kterou to vyslalo o západním intervencionalismu uplynulých dekád. Určitě vzniknou i vyšetřovací komise, američtí kongresmani a kongresmanky milují vyšetřovací komise. Potká to však pravděpodobně i britskou, francouzskou, všechny vlády, které zde byly zainteresovány.
Největší vlna kritiky se logicky snese na administrativu Joea Bidena. Došlo k tomu za jeho působení, on je za to zodpovědný. Je ovšem potřeba dodat, že s Tálibánem začal jednat jeho předchůdce Donald Trump. Velmi nepietně chtěl představitele Tálibánu pozvat do letního sídla prezidentů v době výročí 11. září. Byl to rovněž on, kdo rozhodl o stažení amerických vojáků z Afghánistánu. K tomu mělo dojít podle původního plánu už letos v květnu.
Ukončování dlouhodobých amerických angažmá ve světě bylo prakticky jedinou koherentní linií Trumpovy zahraniční politiky. Podobným způsobem stáhl vojáky ze Sýrie po porážce Islámského státu a také jeho nepodařený pokus o vyjednání mírové smlouvy mezi Severní a Jižní Koreou byl motivován zejména snahou o stažení takřka 30 tisíc amerických vojáků z demilitarizované zóny. Po prohraných volbách pak Trump stahování vojáků ještě urychlil, nejen z Afghánistánu, ale i všech 700 vojáků ze Somálska a části stávajícího kontingentu z Iráku.
Biden začal po Trumpovi manifestačně uklízet v mnoha agendách, zejména lidskoprávních, v otázce stahování vojáků však našli pozoruhodnou shodu. Ačkoliv americké vojenské velení ho před stažením vojáků z Afghánistánu varovalo, Biden se tak rozhodl učinit, a to i s vědomím toho, co nejspíš nastane. Možná jej překvapilo, jak rychle se to stalo, ale rozhodně jej nepřekvapilo, co se stalo.
Joe Biden od začátku prezidentské kampaně avizoval, že se nebude ucházet o znovuzvolení za čtyři roky. Jakkoliv musí pořád myslet na případné šance demokratů ve volbách, rozvazuje mu to také ruce a může činit i nepopulární kroky, které by si jinak nemohl dovolit. Ukončování vojenských angažmá je jedním z nich. Nachází na tom shodu i s některými republikány, přestože ti se budou pro média tvářit velice rozhořčeně.
Biden a koneckonců i Trump, byť z jiných důvodů, si uvědomují, že éra Spojených států jako světového četníka je definitivně u konce. USA se v předchozích dvou dekádách vyčerpaly jak ekonomicky, tak především morálně. Pokusy o vývoz demokracie západního typu do zaostalých autoritářských zemí Blízkého východu totiž vzaly definitivně zasvé už po zveřejnění fotek mučených Iráčanů ve věznici Abú Ghrajb.
Vše, co následovalo poté, bylo pouze pokrytectví, které se ještě více zesílilo, když se začaly otevírat nezacelené rány americké společnosti – vztah k menšinám, systémový rasismus a bělošský nacionalismus. Země s takovými nevyřešenými historickými problémy se pak už jen těžko mohla tvářit jako křesťanský misionář obracející barbary na víru pravou.
Nemělo by se proto zapomínat, že největší podíl viny za Afghánistán, potažmo Irák a veškeré další katastrofy, které v uplynulých 20 letech potkaly arabský svět, nese administrativa toho, kdo tyto války započal – George W. Bushe. Po šokujících útocích z 11. září chtěl do historie vstoupit jako vítěz nad terorismem, podobně jako si Ronald Reagan vytvořil auru vítěze nad komunismem. Na své straně měl jak bezprecedentní vlnu podpory obyčejných Američanů a Kongresu, tak až do Iráku i nemalé části světové veřejnosti.
Prezident Bush se však namísto chirurgických řezů, krátkých a rychlých vojenských operací, jaké preferovali prezidenti Reagan nebo Clinton, rozhodl, že půjde cestou dlouhodobého léčení celých zemí, okupační správy, jež měla islámské teokracie a diktátorské režimy nahradit zastupitelskou demokracií. Inspirována úspěšnými okupacemi, které z bývalých nepřátel Německa a Japonska učinily ekonomické giganty a spojence, plánovala Bushova administrativa „sedm zemí za pět let“. Memorandum, o jehož existenci se dodnes vedou spory, popsal ve svých pamětech bývalý generál Wesley Clark. Plán počítal s americkou invazí a následnou změnou režimu v Iráku, Sýrii, Íránu, Libanonu, Libyi, Somálsku a Súdánu.
Zatímco však německé a japonské okupační správy chtěly především pochopit myšlení starých nepřátel a porozumět uvažování nového nepřítele, a to Sovětského svazu, v Afghánistánu a Iráku se k místním obyvatelům přistupovalo jako k nesvéprávným divochům a činily se neodvolatelné kroky, které neměly oporu v rozdílných sociálních a kulturních aspektech okupovaných zemí. Nejkřiklavějším a nejbolestnějším příkladem takového chybného uvažování bylo rozpuštění irácké armády z rozkazu amerického diplomata Paula Bremera. Více než 375 000 vojáků tak rázem přišlo o jakékoliv jistoty a jejich vztek byl enormní. Není ostatně náhodou, že více než polovina nejvyšších představitelů pozdějšího Islámského státu byli původně iráčtí důstojníci. A takových přehmatů a přešlapů bychom při vývozu demokracie našli spousty.
Bushův evangelikální fundamentalismus, paternalismus vůči Arabům, pochybné obchodní zájmy a studenoválečné myšlení vytvořily natolik extrémní mezinárodní situaci, že jediným možným řešením se stal právě jen útěk, který vidíme v těchto dnech. Musíme se zkrátka smířit s tím, že jiné řešení západní spojenci neměli, leda zůstat v Afghánistánu dalších 20 let, utratit další desítky miliard dolarů, oplakat mnoho dalších mrtvých vojáků a možná, opravdu jen možná by pak afghánská vláda na hliněných nohou vydržela vzdorovat o týden déle.
Otázkou zůstává, nakolik Joe Biden a jeho administrativa počítali ve svých plánech s faktorem případné migrační vlny zoufalých Afghánců. Nevládky odhadují, že ze země mohou před Tálibánem utéci až 4 miliony lidí, kteří zamíří – kam jinam – do Evropy. To může zatřást stabilitou Evropské unie a amerických spojenců podobným způsobem jako migrační vlna Syřanů (a dalších národností) v roce 2015.
České volby jsou pravděpodobně pod rozlišovací úrovní americké vlády, avšak v následujících několika měsících se bude volit nový šéf nebo šéfka německého kancléřství a Elysejského paláce a to už by mělo Bílý dům zajímat mnohem více. Je docela dobře možné, že Biden přistupuje k vyřešení afghánské otázky stylem, když se kácí les, lítají třísky.
Spojené státy si totiž v dlouhodobějším horizontu potřebují uvolnit ruce a prostředky do budoucích střetů s největším geopolitickým vyzyvatelem a soupeřem – Čínou. Současně se však více začnou inspirovat čínským způsobem získávání vlivu skrze ekonomickou soft power. Díky ní získala úspěšně strategické pozice v Africe a přes Chorvatsko, Řecko a Černou Horu, kde skoupila přístavy a investovala do infrastruktury, začíná pokukovat i po Evropské unii. A na řešení případných problémů tu mají vždycky největší světovou eskadru smrtících dronů. Světový četník Amerika se tak s největší pravděpodobností rekvalifikuje na obchodního zástupce a místo rány pendrekem bude nabízet životní pojištění a úvěry. Prospěje to nejen jemu, ale i nám všem.
