Článek
Izraelské ulice ovládly lynčující davy. Kmenová mentalita úřaduje. My a Oni. Taxikář zmlácený židy jen proto, že je Arab. Synagogy hořící jako v nacistickém Německu. Vysypané výlohy evokující Křišťálovou noc. Majitelé obchodů? Židé i Arabové. Útočníci? Také.
Žně mají propagandisté i zapálení stoupenci obou stran. Jedni napsali tisící esej o nevelkém, statečném a demokratickém národě obklopeném mořem násilnických, snědých a necivilizovaných Arabů. (V Česku takové vyprávění dominuje.) Druzí zopakovali ukřivděný příběh o ukradené zemi a imperialistické agresi Západu, respektive jeho krutých zplozenců s charakteristickými nosy. Těch je zase plný arabský tisk a překladů kdejaký web.
Důležité je, že Izrael má problém. Teď a tady, na tomto světě. A nejde o nic menšího než o nenávist, kterou k sobě upřímně cítí obyvatelé jedné a téže země. Když izraelský prezident Reuven Rivlin hovoří o občanské válce, patrně přehání. Ale ne příliš.
Nemalou vinu na nynější řeži nese dlouholetý izraelský premiér Benjamin „Bibi“ Netanjahu a jeho pravidlo „co je pravicové, to je dobré“. S jeho pomocí se do parlamentu vyšplhali židovští rasisté, kteří se z opovrhovaných páriů stali váženými politickými spojenci. I samotný šéf vlády si do izraelských Arabů s gustem kopne, zvlášť je-li před volbami. Bibiho absence morálních zábran přesvědčila podobně ustrojené Izraelce, že teď už je povoleno cokoli. Třeba i vzít zákon do vlastních rukou a vykonávat jej podle zásad kolektivní viny. Mimochodem, izraelská policie podle médií obvinila ze systematického podněcování nynějších nepokojů právě Bibiho nové politické kamarády z okruhu extremistického poslance Itamara Ben Gvira.
Ohromný díl odpovědnosti nesou také vůdci izraelských Arabů. Hlavně ti radikálnější se opájejí domnělou historickou křivdou, kterou si pěstují jako důvod vlastní politické existence. Především se ale nedokázali přenést přes realitu a nabídnout své omladině jiný program než dobrovolnou segregaci a po generace sdílenou trpkost.
Nemluvě o předácích palestinského Západního břehu, kteří si hluboce oddychli, když nalezli důvod, proč odložit plánované volby. Zbytnělé bratrstvo kmetů vzájemně propojených příbuzenskými i klientelistickými vazbami ustrnulo hluboko v minulém století. Generační výměna, která je na spadnutí, by ale narušila po desetiletí budovaný mechanismus výběru a distribuce zahraniční pomoci. Střet pro ně tedy přišel jako na zavolanou, protože v nynějších podmínkách hlasovat opravdu nelze.
Jako v nebi se cítí také palestinští radikálové z Pásma Gazy, kteří se z neschopných, bigotních a zoufale nezajímavých vládců zuboženého pruhu země přes noc proměnili v avantgardu planetárního boje s Izraelem. Frustrace mladých Arabů ze Západního břehu a dokonce i Izraele už dosáhla takových rozměrů, že jsou ochotni naslouchat i hnutí Hamás. A to v posledku jen proto, že se radikálové z Gazy snaží s Izraelem válčit a v tomto marném zápase houfně umírají. I tak jsou atraktivnější než jejich palestinští otcové, kteří na nudných shromážděních rutinně opakují formulky o národně-osvobozeneckém boji.
Tragické je, že prakticky všem nynějším regionálním šéfům nový konflikt vlastně vyhovuje. Bibi podle všeho zůstane v premiérském křesle, neboť v čase války se lídr nemění. Také palestinští předáci zůstanou u moci, aniž by byli konfrontováni voličem. Opět trpí jen taxikáři, kteří se ocitli na nesprávném místě, a synagogy, které provokují bezduché arabské výtržníky.
