Článek
Blížící se zánik cestování po českých železnicích tak, jak jej známe, zatím nikoho moc nevzrušuje. Opozice neinterpeluje, novináři se neptají, jen informují, zařizují se dva pohřby se státními poctami, časem se určitě zase vrátí na přetřes Greta. Vše je důležitější, nic nepočká, vlaky jsou stejně pro socky. I kdyby Andrej Babiš chtěl z Česka nakrásně udělat světového lídra v technologických inovacích, bude mu to houby platné, dokud nevymění všechny politiky a nádavkem i všechny občany za někoho schopnějšího. Protože s tímhle materiálem neudělá nic.
Od prosince budou cestující v jihomoravských vlacích svědky a nedobrovolnými aktéry čarokrásných situací. Pokud byli dlouhá léta zvyklí, že si lístek mohou koupit od průvodčího ve vlaku, čeká je překvapení. Budou muset nastupovat do vagonu označeného zeleným pruhem, kde jim bude jízdenka prodána. Jestliže byla v dané stanici otevřená pokladna a ti holomci si k ní nezašli, bude jim lístek prodán o 50 Kč dráž!
Nasednou-li z jakéhokoliv důvodu, třeba proto, že si myslí, že něco podobného se nemůže v civilizované zemi v roce 2019 dít, do nezeleného vagónu, bude na ně pohlíženo jako na černé pasažéry. Útěchou jim může být, že si mohou lístek koupit přes mobilní aplikaci. Nikoliv Českých drah, jak byli zvyklí, ale přes aplikaci krajského integrovaného dopravního systému. Logicky. Zejména zahraniční turisté budou tuto část výletu po českých zemích milovat, a ještě dlouho na ni budou vzpomínat.
Čtete-li to například v Ústeckém kraji, moc se nesmějte. Vás čeká něco podobného, a navíc žádnou internetovou aplikaci nedostanete. Zkrátka se nad ní neuvažuje. Internet je nebezpečná novinka a způsobuje vysychání míchy. Stejně tak na Ústecku neuvažují nad instalací hromosvodů, protože rozhánějí mraky, způsobují sucho a krávám z nich kysne mléko. Vítejte v Česku 21. století.
Každého okamžitě napadne – kdo za to může? Někteří budou v duchu spílat Českým drahám, jiní Babišovi, další Kalouskovi. Výjimečně jsou v tom všichni tři více či méně nevinně. Pachatelem jsou tentokrát ti nejméně nápadní – kraje. Důvod je prostý – chtějí mít větší kontrolu nad příjmy vnitrokrajského železničního systému, proto přecházejí z dosavadních netto smluv na brutto smlouvy. Je to poměrně komplikované a nikoho kromě šotoušů to nemusí zajímat. Celá situace však odhaluje několik znepokojivých věcí.
Musíme se smířit s faktem, že většina Čechů ani po dvaceti letech nepochopila smysl a princip samosprávných krajů. Nebo pochopila, a je jim to jedno, to v lepším případě. K volbám do krajských zastupitelstev chodí okolo 35 % voličů, což z nich dělá společně se Senátem a Evropským parlamentem volby nižší svítivosti. Bezprecedentní čtyřicetiprocentní účast se podařila pouze v roce 2008, kdy z nich Jiří Paroubek chytře udělal referendum o Topolánkově vládě, a dočkal se tak oranžové tsunami. Jinak se Češi o kraje zajímají až v okamžiku, kdy potřebují vyřídit kotlíkové dotace. Ostatní věci, které mají kraje v kompetenci, jako je sekundární vzdělávání, sociální služby, opravy silnic nebo právě meziměstskou železniční a autobusovou dopravu, aktivně řešit nepotřebujeme. Nějak fungují a fungovat budou, na tom se přece nic pokazit nedá.
Jak se ukazuje, tak dá a velmi snadno.
Ostentativní nezájem občanské společnosti o kraje a jejich agendu s sebou zákonitě nese i absenci veřejné kontroly a participace. Vyšší samosprávné orgány nejsou samy o sobě špatným nápadem, v Česku jsme z nich ovšem udělali vlhký sen Klausů seniora a juniora – jednou za čtyři roky volby a pak permanentní nepřerušovaný klid na práci. Co klid, mrtvolné ticho, při kterém si musí nejeden krajský radní čas od času zahrát ruskou ruletu, aby něčím zahnal tu obří nudu.
Z krajů se zároveň stalo odkladiště politiků, kteří jsou už moc hoch nóbl pro starostování a primátorování, ale zároveň nepoužitelní pro parlamentní nebo vládní funkci. Na hejtmanství nejsou tolik na očích a žádné velké výkony se od nich neočekávají. Problém nastává v okamžicích, kdy je potřeba začít vymýšlet něco nového či se nedej bože domluvit a koordinovat s dalšími subjekty.
V ideálním světě, nikoliv v noční můře Stephena Kinga, by se v dostatečném předstihu sešli hejtmani a hejtmanky všech krajů a společně by se domluvili na novém systému, který by byl pro lidi, co nejjednodušší – jeden tarif, jedna mobilní aplikace, uznávání hromadných jízdenek. V ideálním světě, nikoliv v románu Franze Kafky, by se jednání zúčastnil i ministr dopravy, bouchl by do stolu a osvíceně prohlásil: „Lidi, sakra, je rok 2019! Co kdybychom vytvořili celonárodní integrovaný dopravní systém? Teď jsem byl ve Švýcarsku. Vlaky, autobusy i lodě jim na sebe krásně navazují, koupil jsem si jednu jízdenku – jmenuje se Swiss Pass – a jezdil s ní po celé zemi. Bylo to úžasné. Udělejme to taky!“ V ideálním světě, nikoliv v pošahané mysli H. P. Lovecrafta, by všichni začali souhlasně přikyvovat a říkat, že je to skvělý nápad, který musí zrealizovat bez ohledu na to, kdo je vystřídá po dalších volbách. Protože je to věc, která zásadním způsobem zlepší pohodlí lidí a pomůže ekonomice.
Jelikož žijeme v České republice, čeká na vás nově v každém kraji jiná mobilní aplikace, tucet různých tarifů, výjimek z tarifů, přirážky, pokuty. Peklo, kvůli kterému si možná nejeden člověk raději pořídí auto, což je pro zoufale nevyužité a skvěle udržované české silnice potěšující informace.
Je to všeříkající zpráva o zemi Pata a Mata na meskalinu, v níž se obstojně fungující věci nahrazují složitými a nefunkčními nesmysly, které vymýšlejí od stolu lidi, kteří snad nikdy nejeli vlakem. Dneska je to jen železnice, zítra to budou sociální služby, pozítří školství. Nic nezůstane ušetřeno. A českou pustinu budou i nadále brázdit vlaky plné zešílevších lidí, kteří nastoupili do špatného vagonu.
Autor je markeťák a copywriter, vystudovaný žurnalista a filmový publicista, zlínský rodák a brněnská náplava.
