Článek
Zastavme nové formy cenzury na internetu. Tak zní podtitul petice Stop cenzuře, za kterou stojí publicista Marian Kechlibar, herní designér Daniel Vávra a konzultant Vlastimil Veselý. Měsíc od jejího spuštění je pod ní více než 10 tisíc podpisů včetně několika osobností tuzemského veřejného života. Text a jeho požadavky na zahájení celospolečenské diskuze o moci sociálních sítí jsou sice pěkné (jakkoli s jeho zněním lze polemizovat), škoda jen, že úplně bezzubé. A to, že jí někteří poslanci chtějí vyjít vstříc, můžeme chápat jako obcházení zákona.
Nerozumějte mi špatně – ať si každý zakládá petici a sbírá pod ní podpisy, jaká je jeho ctěná libost. Ale pokud za místo projevu svého nesouhlasu se sebepalčivějším společenským nešvarem zvolí internetovou stránku Petice.com, nemůže čekat, že bude kýmkoli brán vážně. Tento web je jakýmsi přístavištěm všech nespokojených, jejichž hněv však umně monetizuje – čím víc petice získá podpisů, tím větší je návštěvnost a tedy i zobrazení reklam na webu. Že jdou autoři stránek klikancům naproti, napovídá i design seznamu signatářů. Zobrazuje se jen po deseti, což předpokládá mnohé listování třeba i stovkami stran, a tedy i více zobrazených inzerátů.
Samozřejmě, že se autor úspěšné internetové petice může hlasitě dovolávat reakce úřadů, kterým svůj manifest směřuje se závratnými čísly, kolik má „podepsaných“ lidí na internetových arších. Ale všechny instituce jej mohou vesele ignorovat. Zákon o petičním právu výslovně mluví o formátu – petice musí být písemná. Úřady tedy peticím typu Stop cenzuře musejí věnovat asi tolik energie jako diskuzi na Facebooku, vláknu na Redditu nebo ostrému prohlášení na osobním blogu. Tedy žádnou. A už vůbec ji nemusejí nikomu postupovat.
Ano, můžeme možná ocenit autory společensky závažné petice Stop cenzuře za to, že v době rozbíhající se druhé vlny nechtějí šířit případnou nákazu v přeplněných frontách u petičních stánků. Ale na druhou stranu – nedostává obraz jejich odhodlání řešit vliv sociálních sítí na veřejnou debatu trhliny? Dokonce i tak vyprázdněný dokument jako je petice Blanický manifest věčného mistra velkých a následně nenaplněných gest Daniela Landy vypadá v porovnání se sbíráním podpisů na internetu jako upřímná snaha upozornit státní instituce na společenský zlořád.
Takže co s tím? Do budoucna by to možná chtělo aktualizovat právě petiční zákon, který je z roku 1990, a umožnit podávat a podepisovat občanské výzvy i on-line. Jen ne na soukromém webu vytěžující společenské rozhořčení, kde může petici podepsat jeden člověk de facto nesčetněkrát, ale na stránce nějaké veřejné instituce. Ostatně internetové ověřování identity už je možné díky rozhraní API – například banka, která disponuje vašimi osobními údaji, by mohla dát státu vědět, že jste to skutečně vy a ne účelově vymyšlený „občan“.
Je třeba novelizovat petiční zákon? Nevím, snad. Ale pokud si to myslíte, dejte svou vůli znát například peticí. Tentokrát už, prosím, ale správně.
