Článek
Seriál Seznam Zpráv, odhalující nedůstojné a necitlivé zacházení s klienty v domově pro seniory, ukázal silně znepokojivé příběhy jednotlivých lidí. Současně popsal faktickou bezmoc kontrol či formálních autorit – úřadu veřejného ochránce práv, Ministerstva práce a sociálních věcí a specializované inspekce kvality sociálních služeb. Příběh tak odkryl několik zásadních rizik a slabin současného systému sociálních služeb v Česku.
Smlouva versus důvěryplný vztah
Ve všech pomáhajících profesích hraje klíčovou roli mezilidský vztah. To přináší velká rizika – na jedné straně nepochopení potřeb svěřených seniorů, zneužití moci k manipulaci, na straně druhé přílišné sebeobětování pro klienty, které se stává příčinou stresu a případně vyhoření.
Zákon o sociálních službách vytváří iluzi, že tento křehký vztah postavený na vzájemném respektu, důvěře a přijetí druhého lze nahradit smlouvou, ve kterém přesně vymezím „předmět smlouvy“ – co přesně, kdy a jak má služba uživateli poskytnout. To vše si má domluvit senior (uživatel) se zástupci služby.
Při vyjednávání chybí třetí nezaujatá strana, která by pomohla v domlouvání a současně by mohla být prvním prostředníkem při řešení nedorozumění či stížností. Rodina a blízcí se často zapojí, nejsou však nezaujatí a jejich zájem nemusí být nutně shodný se zájmem klienta. Jediným řešením tak v současné době je vytváření důvěryplné atmosféry a maximální otevřenost. Díky vzájemné důvěře je možné si přijít stěžovat, stejně tak je možné chybu přiznat, přijmout případnou přiměřenou sankci a poučit se z ní.
Osobnostní předpoklad versus formální kvalifikace
Společnost i systém předpokládají, že práci spontánně přicházejí dělat lidé s vhodným osobnostním nastavením.
Kvalifikace pro práci pečovatele je zcela formální – základní škola, kurz v rozsahu sto padesáti hodin, podmínkou je čistý trestní rejstřík. Odpovědnost za výběr vhodných lidí má pouze management dané služby. Je s podivem, že nároky na kompetence managementu služby pak definuje pouze zakladatel, zřizovatel či vlastník dané organizace.
Pro ilustraci: za posledních deset měsíců prošla vedoucí služby v našem domově pro seniory přes tři stovky reakcí na inzerát na pečovatele, domluvila si několik desítek schůzek s uchazeči, kteří leckdy ani nedorazili. Do týmu přibyli jednotlivci. Tento objem práce a nároky na odbornost při hodnocení uchazečů nejsou vidět, přitom jde o zcela zásadní rozhodování a stovky hodin práce.
Je zásadní zdůrazňovat, že profesionální péče o druhého člověka, který je závislý na pomoci, není to samé, co je řada lidí zvyklá dělat doma s jistou samozřejmostí. Je to profese, ve které musíte porozumět a respektovat hodnoty, zvyklosti a rozhodnutí člověka, o kterého pečujete. Ty mohou být zcela odlišné od vašich.
Můžete se dostat do situace, že pomáháte člověku udělat kroky, kterými si škodí – obrazně řečeno „těžkého diabetika doprovázíte do cukrárny“. Musíte mít vysoce rozvinutou empatii a přijmout to, že rozhodující není váš (byť dobrý) úmysl, ale to, jak věc vnímá klient. A znovu a znovu se o tom ujišťovat. Jeden z klientů si stěžoval, že ho bolí, když s ním manipuluje jeden konkrétní kolega. Ukázalo se, že pečovatel byl málo zkušený a měl nesmírný strach z křehkosti tohoto klienta. Bál se, že ho upustí. A tak ho pevně držel. Vůbec ho nenapadlo, že by to klienta mohlo bolet. Tohle se za pár hodin nenaučíte.
Důstojnost klientů a důstojnost vlastní
Současné platy a mzdy, pracovní podmínky, chybějící společenské uznání a respekt nedávají pečovatelům a dalším profesím v přímé péči o seniory prostor zažívat vlastní důstojnost.
Zážitek smysluplnosti práce je nepochybně naplňující, nicméně sám o sobě nestačí. Zvýšení mezd a platů je nutnou podmínkou, ale ne dostačující. Je třeba dát pečujícím příležitost zažívat pocit vlastní důstojnosti. Lepší pracovní podmínky (rozvržení směn, počty lidí ve směnách, čas a příležitost pro oddech a ventilaci stresu) a posílení respektu k profesionálům jsou podmínkou pro to, aby důstojnost zažívali i klienti služeb.
Součástí důstojných podmínek je i prostor pro další profesní i osobnostní rozvoj a celoživotní učení – rozvoj empatie a citlivosti pečujících i managementu k tématu lidské důstojnosti a jejímu ohrožení v každodenních maličkostech.
Důvěryplný vztah, otevřenost, respekt, empatii nelze nařídit. Zacházejme s mocí a silou opatrně. A mějme na mysli, že nejde o soutěž, ve které někdo prohraje a někdo vyhraje. Jde o budoucnost každého z nás.
