Článek
Před posledním únorovým víkendem vláda lidi prosila o tři týdny zatnutých zubů. Po dvakrát tak dlouhé době smějí chalupáři konečně na chalupy a několik školních ročníků do tříd. Zbývající čelisti zůstávají sevřené. Pro srovnání: navzdory tak dlouhému sebeobětování jsme na tom pořád hůř, než kdy byli sousední Němci. A pro pobavení: pokud se bude vláda držet pravidel navržených poradním sborem MeSES a současné tempo poklesu vydrží, v takovém Jihočeském kraji by se mohly všechny děti vrátit do škol a školek několik dnů před prázdninami!
Zatímco naše rodinné životy jsou nadoraz a naruby, zatímco služby zoufale hledají alternativní cesty k zákazníkům a kultura hibernuje, výroba se celou dobu točí. A ještě z ní zní nářek, že se v ní musí testovat.
Celý komentář si můžete také poslechnout.
Autor tohoto sloupku není antikapitalista: ví o zodpovědných firmách, které testovaly dávno před tím, než to bylo povinné, a kdo může, pracuje v nich z domova. Není ani idiot: ví, že z provozů nejde ze dne na den poslat všechny lidi na tři týdny domů i že jakékoliv zdržení v dodavatelském řetězci znamená řetězovou reakci. Jenomže mezi „zavřít a zapečetit“ a „nedělat nic“ je mnohem víc možností než přinutit firmy testovat antigeny.
Stát v posledních letech opakovaně ukázal, jak si umí na různé sektory došlápnout – z důvodů, které teď působí malicherně. Po metanolové aféře, jejichž 48 obětí covid dorovná každých deset hodin, nainstaloval lihovarníkům do skladů online kamery. Zavedl elektronickou evidenci tržeb, aby z hostinských na DPH vymáčkl, co teď země provaří třemi dny lockdownu. Člověk by si tedy naivně vyvodil, že když se covid podle posledních oficiálních dat nejvíc šířil na pracovištích, všichni uniformovaní i neuniformovaní státní zvědi teď budou lítat po firmách. Kontrolovat v nich dodržování opatření, denně vyzvedávat seznamy směn kvůli případnému trasování a vůbec se o ně zajímat víc než o lidi v parcích nebo na běžkách. To všechno s heslem „slušný velký zaměstnavatel se nemá čeho bát“, na jaké jsou drobní živnostníci zvyklí. Kdepak. Prošťourejte si nosy a budeme dobří, vzkazuje stát průmyslu. Na víc si netroufne.
Proč? Průmysl má u nás neotřesitelnou pozici z několika důvodů. Tím nejvíc zjevným je, že jsme fabrika Evropy – jako jediní v EU odpotíme víc než jednu ze čtyř odpracovaných hodin právě v průmyslu. Žebříček Eurostatu vedeme už čtvrtstoletí. Jenže rozdíly v něm nejsou tak velké, aby samy rozhodly o tom, ze kterých zemí se stane kombinace leprosária a pracovního táboru, a které pandemií projedou klidnějším tempem.
Může za to skutečnost, že Česku vládne čtvrtý rok průmyslník? Možná. Můžeme se jen dohadovat, jestli by měl v případné vládě ODS navrch hlas Petra Fialy, který se v únoru nad nepoměrem nároků státu na jednotlivce a na velké podniky pozastavoval, nebo Jana Skopečka, který ve dnech třídění pacientů mluvil o zastavení průmyslu jako o tragédii, jejíž následky nechtěl domýšlet.
Oproti jiným sektorům v Česku i průmyslům jiných zemí má ten náš svá specifika. Prvním je, že má silný svaz a v jeho čele ranaře. Jaroslav Hanák před dvěma lety navrhoval dávat přes držku mladým klimatickým aktivistům, ještě dřív naháněl děti z gymnázií na učňáky. Podobně tvrdě se vyjadřuje i během pandemie. Je to skoro až sympatické komiksové záporáctví. Jinde fabrikanti opakují líbivé fráze o udržitelné budoucnosti a přitom potajmu vymýšlejí fligny na emisní kontroly. Náš pan Hanák otevřeně vzkazuje, že jestli tady budeš chtít hezky žít, dostaneš flákanec. A politici slyší na „power talk“ líp než na kňourání.
Druhým specifikem může být nejistá budoucnost. Pracovníci pomalu míří z fabrik do služeb. Tlak na zvyšování mezd roste. Elektromobilita může zamávat s produkcí aut a autodílů. Exportní politika se smýká mezi orientací na západní Evropu a na „více horizontů“. Chybí jízdní řád do budoucnosti, na kterém by se shodla koalice s opozicí, nebo aspoň jednotlivé strany uvnitř. Každý kvartál, dokud to všechno nějak šlape, se počítá. Co se zastaví, už by se nemuselo mít kam rozjet.
Třetí specifikum je kulturní. Kritizovat velké firmy se v polistopadovém Česku úplně nenosilo. Námitky proti statu quo jakoby smrděly pižmem revolučních gardistů. Platí podniky málo? Ať lidé odejdou pracovat jinam! Zalívají krajinu betonem? Soucit s brouky nás nesmí připravovat o prosperitu!
Roky se do takové kritiky pouštěla jen část levice a nepočetná (ve srovnání se západní Evropou) množina ekologických aktivistů. Jenže najednou se musejí ptát i programátoři, lektorky nebo finanční poradci, které nízké mzdy netrápily, do přírody si zajeli kolem skladových hal autem a své děti dokázaly před učňákem uchránit. Otázka zní: Pokud se musím kvůli udržení tolika mizerně placených míst tak dlouho omezovat ve vlastní kariéře nebo byznysu, přes den zaskakovat za učitele a o víkendu se hádat s policajty na cyklostezce za městem, jaký je vlastně rozdíl mezi touhle prosperitou a bídou?
Že si takové otázky pokládají, nevíme jistě a přímo. Agentury zkoumající veřejné mínění se vás spíš vyptají na to, jestli byste chtěli bydlet vedle Roma, než co si myslíte o přátelství státu a průmyslu. Nápovědou můžou být volební preference, se kterými pandemie zatřásla. Strany zastávající různé podoby názoru, že co je dobré pro průmysl, je dobré pro všechny, ztrácejí: ANO, ODS i komunisté. Vedou Piráti, kteří jsou k přílišnému vlivu velkých firem na řízení státu o něco vnímavější.
Jaroslavu Hanákovi a jeho papouškům z řad politiků se povedlo provést průmyslové podniky podzimem a jarem bez zásadního omezení. Zároveň se jim začíná dařit to, co se v takové míře nepovedlo odborům, levicovému hnutí ProAlt, redakci Alarmu a už vůbec ne sociálním demokratům. Nutí tradiční voliče pravice přemýšlet nad tím, jestli aspoň trochu jiný svět není přece jenom možný.
