Článek
Asi nejslavnější americký stand-up komik George Carlin nahrál svoje poslední album živě před publikem v hotelu a kasínu MGM Grand. Show se jmenovala „Svým způsobem se mi líbí, když umře hodně lidí“.
A i o tom samozřejmě byla řeč. Typický provokatér Carlin se vyznává z toho, že miluje všechny pohromy a tragédie, při kterých umírají lidé. „Podle mě není mrtvých nikdy dostatečný počet. Víte, jaká by byla moje vysněná pohroma? A panebože, já se modlím, aby přišla. Srážka s asteroidem!“ říká. Dodává, že nemyslí nějaký malý asteroid, který by jen zničil stodolu, ale asteroid minimálně velikosti státu Minnesota.
Prostě má rád, když je hodně mrtvých, samozřejmě jen v případě, že mezi nimi není on sám. Nebo jeho blízcí. A dodává se svou typickou ironií: „A když je katastrofa dost velká, když se povede, po pravdě vám říkám, že i mí blízcí mají smůlu.“
Málokterý americký komik byl tak lidský jako Carlin a jeho publikum to samozřejmě ví. Je to prostě jeho druh humoru, a tak se lidé v sále smějí, a jen někdy je na nahrávce znát, že některé vtipy jsou i pro ně obtížné. To když místo potlesku publikum jen tiše vydechne.
Ale Carlin má úspěch, a na konci této části jeho show jej čeká potlesk.
Celá ta věc má jedinou chybu. Představení se natáčelo v Las Vegas 10. září 2001. To datum je asi každému, kdo v tom roce žil, povědomé. Ale kdyby nebylo, tak nápověda: o den později došlo v Americe, v New Yorku a ve Washingtonu k velkým teroristickým útokům. A slovy George Carlina – umřelo při nich hodně lidí.
Bylo jasné, že nahrávka nemůže vyjít. Určitě ne na podzim 2001. Carlin svou show přepsal a nahrál pod jiným názvem znovu o dva měsíce později v divadle v New Yorku. Nahrávka z LasVegas měla vyjít v roce 2004, ale překazila to další pohroma s mnoha mrtvými. Tentokrát šlo o přírodní katastrofu, hurikán Katrina. Album nakonec vyšlo až po Carlinově smrti.
Teroristické útoky šokovaly svět i Ameriku. Psalo se tehdy, že definitivně změnily historii a byly tragickou tečkou za dvacátým stoletím. Nebo naopak krutým otevřením století jednadvacvátého. Každopádně se mluvilo o historické události. Dnes s odstupem času už to možná vidíme jinak. Ale to nechme historikům.
Stalo se totiž ještě něco. Kromě zřícení dvou mrakodrapů, požáru v Pentagonu, pádu čtyř letadel a smrti tisíců lidí zemřel humor. Nebo to tak aspoň bylo oznámeno. Přestaly se vysílat zábavné pořady v televizi, většina standupových klubů zrušila program, nevyšel známý satirický týdeník The Onion. Mimochodem jeho redakce se právě v září 2001 přestěhovala na Manhattan. Den před útoky, v den, kdy George Carlin natáčel svou show v Las Vegas, odevzdala do tisku první „newyorské“ číslo. To další bylo odloženo a nakonec vyšlo až 26. září. Pár dní po teroristických útocích citovala média redaktora Stephena Tompsona: „Teď zrovna není žádný humor k dispozici.“
Oblíbený server Bushandchimp.com, na kterém byla galerie fotografií tehdejšího amerického prezidenta v situacích, kdy je podobný šimpanzovi, veškerý obsah stáhl. „Rozhodli jsme se dát web mimo provoz, možná napořád. Dáme vědět, co bude dál,“ stálo na webu. Provozovatelé zkrátka usoudili, že se nehodí, aby Ameriku vedl do války proti terorismu prezident podobný opičákovi.
Muka prožívali šéfredaktoři, kteří v té době připravovali do vydání čísla, která měla vyjít až za několik týdnů nebo měsíců. Šéfredaktorka měsíčníků Good Housekeeping, věnovaného čistě životnímu stylu, řešila mnoho dní, co dát na obálku listopadového čísla. Něco vztahujícího se k útokům? Anebo spoléhat na to, že vše už bude zapomenuto? Novinám vylíčila, jak v archivu hledala inspirace na obálkách časopisů, které v Americe vyšly po útoku na Pearl Harbour.
Zábavný televizní pořad Daily Show přerušil vysílání (nakonec na devět dní), ikona televizního humoru Saturday Night Life odložila začátek sezony. Když pořad se zpožděním novou sezonu zahájil, bylo to dotazem na newyorského starostu Giulianiho: „Můžeme být vtipní?“
Jestliže někteří komentátoři psali články o tom, že „humor je mrtvý“ nebo že „věk ironie definitivně skončil“, bylo už ve chvíli, kdy si je čtenáři četli, zcela jasné, že to tak nebude. Humor nemůže skončit. Ale zároveň si všichni uvědomovali, že jeho návrat nenastane hned a že bude asi i bolestný.
Ze známých komiků to pocítil Gilbert Gottfried, podle kolegů osobně velmi milý a laskavý člověk, který prostě o útocích zažertoval příliš brzy. Uvědomme si ale, že v těchto situacích nikdo neví, kdy přesně je „moc brzy“ a kdy už je třeba „právě včas“. Že překročíte hranici, poznáte přesně v okamžiku, kdy se to stane.
Gottfriedovi se to povedlo celé tři týdny po útocích. V té době se už na téma teroristických útoků žertovalo, ale jen opatrně a „vlastenecky“. Rozumějme – bylo možné si dělat legraci, zejména z teroristů, ale zároveň bylo třeba opatrnosti, abyste se nedotkli citů pozůstalých.
Teroristické útoky byly tím, čemu se anglicky říká „slon v místnosti“. Velké, nepřehlédnutelné zvíře, o kterém všichni vědí, ale zároveň předstírají, že neexistuje.
A pak přišel Gottfried a řekl: „Musím dneska skončit opravdu včas. Letím do Kalifornie, ale nesehnal jsem přímý let. Máme mezipřistání na Empire State Building.“ Jak později vzpomínal, ani jeden jediný člověk se nezasmál. Bylo naprosté ticho a pak někteří lidé začali bučet. A pískat. „Nikdo v historii showbyznysu neztratil publikum jediným vtipem tak, jak se to povedlo mně,“ napsal Gottfried.
Jinými slovy Gottfried vyzkoušel jednu z nejlepších definic humoru, jejímž autorem je pravděpodobně americký autor a herec Steve Allen. Ten v roce 1957 napsal do časopisu Cosmopolitan: „Komedie = tragédie plus čas.“ Jinak řečeno to, čemu se smějeme, je velmi často tragické či minimálně neveselé povahy. Nejdřív se s tím vyrovnáváme slzami a následně po čase smíchem.
Stejná věta zazní také v jednom z nejlepších filmů Woodyho Allena Zločiny a poklesky z roku 1989. Pronese ji Alan Alda.
Čas ospravedlní jakoukoli tragédii, někdy dokonce platí, že čím větší, tím lepší. Podstatné jsou okolnosti a to, jak příběh budete vyprávět. Slavný herec a režisér Mel Brooks řekl: „Tragédie je, když se já říznu do prstu. Komedie je, když vy spadnete do otevřeného kanálu a umřete.“
Jediná věc je neznámá – jak dlouhý čas musí od tragédie uplynout, aby se mohla stát základem pro komedii. Nepochybně je ten časový úsek nějak přímo úměrný počtu obětí či velikosti pohromy. Ale rozhodně ho nelze nijak exaktně určit nebo spočítat.
A hlavně, jak je to s humorem vždycky, jde o čistě subjektivní věc. Nepochybně hraje roli společenská nálada a mnoho lidí se jí nechá ovlivnit, ale ne všichni. A také je důležitý kontext. Mnoho lidí ani osmdesát let po holocaustu prostě neakceptuje vtipy na toto téma. Ale zároveň je spousta komiků a autorů, pro které byly tyto vtipy běžné už relativně krátce po druhé světové válce.
Většina komiků tvrdí: žádný vtip není všeobecně odporný a neakceptovatelný a zároveň platí, že asi každý dobrý vtip se někoho dotkne a někoho urazí.
V Česku se první vtipy o Dvojčatech objevily na webu už 11. září, tedy v celkem rekordním čase. Autoři satirického serveru Kompost.cz Baldýnský a Fuka vydali prohlášení redakce, ve kterém napsali, že „naši redaktoři jeli do USA pouze za turistikou a rozhodně se brzy vrátí“. Následovala parodie na reklamu operátora Oskar, předchůdce Vodafonu, která zněla: „S novou službou volejte pěti kamarádům levněji. Ládin, Unesl, Narazil, Zapálil, Zbořil.“
Mimochodem za zmínku, byť trochu mimo téma, stojí vtip, který se objevil v srpnovém čísle časopisu Sorry z roku 2001, ještě před útoky. Kapitán letadla v něm oznamuje cestujícím: „Mám dobrou zprávu pro cestující v Business Class. Přistaneme přímo v byznys centru.“ Tomu se říká, že dobré umění umí předejít skutečnost.
Jedno je jisté: jakmile se o něčem začne žertovat, a to bez opatrnosti a servítků, a vy se tomu smějete, znamená to, že jste s tou událostí vyrovnáni. Další slavný americký komik Louis CK mnohem později na toto téma řekl: „Jak jsou lidé zlí, jste poznali podle toho, jak dlouho po teroristických útocích počkali, než zase začali masturbovat.“ A po chvíli pauzy dodal: „Například já začal mezi zřícením prvního a druhého mrakodrapu. Musel jsem. Jinak by to znamenalo, že teroristi vyhráli.“
