Komentář: Kdo potřebuje Trumpa? Vlastně všichni

Snad kromě největších optimistů nikdo nečekal jiný výsledek. Horní komora amerického Kongresu zprostila bývalého prezidenta Donalda Trumpa viny. Impeachment je ostatně hlavně politický proces, nikoliv soudní. Nejenže na to hodně sázel tým Trumpových obhájců, ale zároveň to vysvětluje, proč druhému pokusu o sesazení Trumpa nevěnoval téměř žádnou pozornost ani prezident Joe Biden.

Ano, Trump měl být za svou roli v útoku na Kapitol ze 6. ledna zbaven funkce. Jenže měl být zbaven funkce ještě před svým odchodem z Bílého domu. O to se vlastně nikdo vážně nepokusil.

Šéfka Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová poslala články impeachmentu do Senátu pozdě, doručeny byly až čtyři dny po Trumpově odchodu z úřadu. Když měl tehdejší šéf republikánské senátní většiny Mitch McConnell možnost proces s Trumpem začít, jasně řekl, že by se to do jeho odchodu z Bílého domu stejně nestihlo.

Trumpa zachránily během procesu právě technikálie. Podle mnohých expertů na americkou ústavu je totiž nemožné provést impeachment prezidenta, který již není v úřadu, a celý proces byl proto protiústavní. Což byl názor, ke kterému se klonil právě i McConnell.

Vlivný senátor z Kentucky přitom osobně Trumpa nemůže ani cítit a přes palubu ho hodil už dávno. „Trumpovi spojenci se pokusili využít 74 milionů Američanů, kteří hlasovali pro jeho znovuzvolení, jako jakýsi lidský štít proti jakékoliv kritice,“ hřímal v senátu McConnell. „Není pochyb, že prezident Trump je prakticky i morálně odpovědný za to, co se stalo 6. ledna. Bylo to naprosto ostudné opomenutí povinností. Prezident nejednal rychle. Nedělal svou práci. Místo toho podle dostupných zpráv šťastně sledoval televizi,“ dodal. I McConnell přesto hlasoval pro zproštění viny.

Vládnoucí demokraté během procesu samotného nasekali více chyb, než je zdrávo. Nejenže nedokázali bývalému prezidentovi spolehlivě přišít vinu za násilí způsobené v Kapitolu jeho příznivci, ale obžaloba, která působila odfláknutým dojmem, se v některých částech zvrhla v prezentaci série tweetů, které Trump napsal. Trumpovi možná v tomto případě paradoxně pomohlo, že mu Twitter zrušil účet a smazal všechny jeho tweety nejen ze začátku ledna.

Obecně pak procesu s bývalým prezidentem bylo věnováno mimo média mnohem méně pozornosti, než by se mohlo zdát. „Lidé impeachmentu nevěnovali pozornost, protože to za pozornost nestálo,“ glosoval celé slyšení demokratům nakloněný ekonom Matt Stoller.

Finální hlasování, které Trump přežil o 11 hlasů, je hodné pozornosti ze dvou důvodů. Pro odsouzení exprezidenta sice hlasovalo celkem sedm republikánských senátorů, jenže nikdo z nich tím skutečně neriskoval krk. Nikdo z nich – kromě senátorky za Aljašku Lisy Murkowské – totiž nebude ve volbách příští rok obhajovat křeslo. Senátoři Richard Burr (Severní Karolína) a Pat Toomey (Pensylvánie) totiž už předem ohlásili, že své mandáty obhajovat nebudou.

A centristka Murkowski, která je na červené Aljašce velice oblíbená, také nebude mít nejmenší problém židli obhájit. Jinými slovy nikdo z republikánských senátorů, kterým by o něco skutečně šlo a museli by se zodpovídat voličům za „zradu strany“, pro odsouzení Trumpa nehlasoval.

V případě demokratů se naopak opět (už počtvrté) nestalo, že by byť jeden jejich senátor nedržel stranickou linii. Což se ale v tomto případě očekávalo.

Je typické pro americkou politiku posledních let, že se celý proces zvrhl v přehlídku stranické politiky, která zatlačila do pozadí snahu o hledání odpovědnosti. Takzvaný bipartisanship (tedy snaha o kompromis, o spolupráci a společný postup mezi oběma stranami) je ve Washingtonu už pěkných pár let mrtvý a nic nenasvědčuje tomu, že by na tom měl něco změnit nástup Joea Bidena.

Přesto je proces s Trumpem zajímavým oknem do budoucnosti obou stran. V první řadě Senát Trumpovi nezakázal znovu kandidovat. Proč? Protože republikáni na tom nemají zájem. Moc dobře vědí, že budou Trumpa do budoucna potřebovat jako spojence, ne jako nepřítele. Bývalý prezident bude ve volbách za čtyři roky vzhledem ke svému pokročilému věku kandidovat asi už těžko. Ale přesto všechno může být cenným spojencem a stranický establishment si to uvědomuje.

Ostatně na konci ledna Trumpa v jeho floridském resortu Mar-a-Lago navštívil šéf sněmovních republikánů Kevin McCarthy a shodli se na společném cíli získat pro stranu většinu v dolní komoře Kongresu ve volbách v příštím roce. Stejně se vyjádřil i Trumpův spojenec senátor Lindsey Graham: „Pokud chceme vyhrát a zastavit socialistickou agendu, potřebujeme spolupracovat s prezidentem Trumpem. Bez něj to nedokážeme.“

Stranické aparáty v mnoha státech, jako jsou Nevada či Arizona, jsou navíc Trumpovi naprosto oddané a zhusta peskují své vlastní členy kvůli jejich kritice bývalého prezidenta, kterou vnímají jako zradu.

Jedním ze senátorů, který hlasoval pro Trumpovo odsouzení, byl i Ben Sasse z Nebrasky, který ve státě v listopadových volbách získal pro své znovuzvolení více hlasů než republikánský prezident, avšak za svou častou kritiku Trumpa je trnem v oku vlastní straně.

V Republikánské straně rozhodně neprobíhá nic jako občanská válka. Partaj se spíš zmítá v chaosu, protože neví, jak pokračovat dál. „Klasičtí“ republikáni mccainovského střihu, jako je právě Sasse nebo Mitt Romney, už asi tuší, že jejich čas na výsluní se chýlí ke konci a ve straně jsou v menšině. A ať už se to mnohým líbí, nebo ne, Trump zanechal republikánům motivovanou voličskou základnu a základní sadu myšlenek, která je pro desítky milionů Američanů atraktivní a odlišuje je výrazným způsobem od Demokratické strany. A navíc jim dává dostatečný odstup od nepřátelsky naladěné části mocenských elit v USA.

Dřív nebo později se budou muset republikáni čím dál více orientovat na voliče z pracující třídy, a opustit tak jako někteří evropští konzervativci myšlenku, že se dokážou zalíbit liberálně orientovaným městským voličům. Útrpné a soustavné vzpomínání na éru Ronalda Reagana, George Bushe staršího a rozmachu globalizace už dnes nadchne kromě bytostně přesvědčených skutečně málokoho. Strana ale musí najít někoho, kdo není Trumpem, ale dokáže spojit obě poloviny voličské koalice na léta dopředu.

A demokraté? Ti procesem dokázali, že i oni vlastně Trumpa potřebují, jelikož je v odporu vůči jeho osobě skvěle sjednocoval. Mimo smršti exekutivních příkazů totiž Joe Biden zatím žádný výrazný krok neučinil.

Spolehlivý, rychlý a účinný plán pro boj s pandemií, který Biden sliboval, není. Místo toho dokonce prezident zvažuje omezení cestování v rámci USA a roušky by prý Američané měli nosit ještě celý rok. Z přislíbených šeků na 2000 dolarů pro každého Američana se najednou – po doplňovacích volbách v Georgii – staly šeky na 1400 dolarů se zdůvodněním, že Američané už předtím dostali 600 dolarů, což dělá dohromady dva tisíce. Schválení slíbeného balíčku pomoci, na který Američané čekají bezmála rok, je opět v nedohlednu.

Mnozí občané pak mají pocit, že demokraté celým procesem s Trumpem jen marnili čas, místo aby federální vláda konečně doručila slibovanou pomoc. Biden také straní učitelským odborům a spolu s nimi se postavil proti tomu, aby se otevřely všechny školy napříč Amerikou. Přitom v některých státech, třeba na Floridě nebo v Arkansasu, normálně fungují.

Úřadující prezident a demokraté však mají štěstí v tom, že na své straně mají vakcíny a čas. Očkování v USA zabírá a vývoj počtu nákaz i úmrtí je snad již za vrcholem. Situace by se mohla v následujících měsících už jen zlepšovat. Pokud tedy do voleb v příštím roce půjdou Američané naočkovaní a s otevřenou ekonomikou, může Bidenova strana nakonec zaznamenat mnohem větší vítězství, než jaké jsme viděli v listopadových volbách.