Článek
Rouška. Pravděpodobně vyhraje soutěž o Slovo roku 2020. Nejdříve byla symbolem neschopnosti Babišovy vlády zajistit zdravotníkům a vůbec všem ostatním ochranné pomůcky. Následně se z ní stal symbol české improvizace a sounáležitosti, kdy se prakticky celá republika stala masovou manufakturou na výrobu roušek z šátků, triček a prostěradel.
Vedle toho se však objevují lidé, pro které se jedná o symbol stádovitosti a státní represe. Minulý týden se prvním apoštolem tohoto přístupu stal zpěvák Lou Fanánek Hagen v DVTV. Během pondělního dopoledne, tedy hned v první den rozvolnění, kdy už neplatila povinnost nosit roušky na veřejnosti, se na to konto objevily desítky udivených i rozhořčených statusů.
Vybírám:
Novinář Josef Kopecký: „Šokuje mě, kolik lidí je venku v rouškách, i když už nemusí…“
Expolitik Miroslav Macek: „Spousta Čechů také vstoupila do KSČ, aniž musela.“
Korunu všemu nasadil „chief dentist“ Roman Šmucler, nominant TOP 09 do krizového štábu: „Musím uznat, že v Praze fakt spousta lidí s rouškou na ulici a klidně i dvacetiletí. Je to jako 68/69. Nejdřív náhubek nasadili silou, pak už to dělali lidé sami. Tato noc nebude krátká…“
Připodobňovat situaci, kdy si lidé nesundají na (neexistující) povel roušky, k počátkům normalizace, nesvědčí zrovna o střízlivém a seriózním uvažování. Ale ten je pro tuhle společenskou pózu „bojovníků za svobody“ v podstatě příznačný – neakceptují jiné vnímání svobody, než je jejich vlastní.
Motivace lidí přitom mohou být různé. Například pro mnoho alergiků se jedná o mimořádně příznivou věc. Ještě před rokem by byli v současné pylové sezóně s rouškou přes obličej vystaveni nepříjemným a dotěrným pohledům. Nyní se nad nimi nikdo nepozastaví – samozřejmě dokud nekýchnou. Zbytek lidí může být prostě jen ohleduplný, zejména vůči seniorům, dalším se nechce hledat roušku po kapsách, když nastupují do tramvaje, proto ji nosí na obličeji pořád. Jistě se najdou i tací, kteří ani nevědí, že už ji nosit nemusí, protože už raději ignorují zpravodajství.
Dehonestování a zesměšňování takového chování není ničím jiným než právě tím, co mnohdy ti samí lidé tak často kritizují například na prezidentu Zemanovi. Vytváření imaginárních nepřátel a jejich ostřelování z pozic jediných ochránců demokracie je přitom v mnohém ještě horší než buranské antipatie vůči „kavárně“, protože to devalvuje snahu ostatních, kteří si uvědomují, že na nošení roušky demokracie skutečně nezanikne.
Současný postoj bojovníků proti rouškám je do značné míry stejně směšný jako bylo před časem bonzování na sousedy, kteří vyšli na balkón bez roušky. Na vytvoření takové atmosféry měla samozřejmě svůj podíl hlavně vláda, která nedostatečně a zmatečně vysvětlovala lidem, co se vlastně děje, kde a jaké hrozí nebezpečí. Avšak tyto nálady už naštěstí rychle pominuly a nezdá se ani, že by policie tyto přestupky výrazněji postihovala.
Jako by to bylo všem těmto ochráncům a věrozvěstům líto, že nyní nemohou v opačném gardu udávat lidi, kteří stále roušku NOSÍ, i když NEMUSÍ. Namísto toho budou vytvářet další bitevní pole malé kulturní války. Kdo nesundal roušku, je komunista. Kdo roušku stále nosí, je normalizační komunista. Kdo obhajuje nošení roušek, je také určitě volič Andreje Babiše.
Za čím dál větší hysterií, kterou provází nošení roušek, může stát také snaha neuznat vládě Andreje Babiše byť jen jednu jedinou zásluhu na zvládnutí krize. Ať už totiž chceme, nebo ne, zdravotnictví nezkolabovalo a oběti se počítají ve stovkách, nikoliv v tisících nebo desetitisících jako v mnoha jiných zemích. Nevíme, do jaké míry na tom má zásluhu Babišův kabinet, který povinné nošení roušky zavedl – jak se zapomíná, stalo se tak hlavně na nátlak občanské společnosti. Soudě podle rostoucích volebních preferencí ANO je však zřejmé, že si spousta doposud nepřesvědčených voličů myslí, že to Andrej Babiš zvládl dobře.
Odečteme-li uvolňování různých zákazů a omezení, včetně tolik proklínaných zavřených hranic, s postupným návratem do normálu jsou roušky prakticky tím jediným, co líným Babišovým kritikům zbylo. Líným z toho důvodu, že vyjmenovávat a vysvětlovat, jak která vládní nařízení poškodila různá odvětví, připomínat, že vláda se zdráhá odškodnit podniky nebo živnostníky, připomínat chaos a zmatek v počátcích, vyšetřovat podezřelé kšefty s čínskými ochrannými pomůckami, to je moc složité, nepřehledné a zdlouhavé. V odmítání roušky je tak cítit i kalkul – je to rychlé, snadné a postoj k tomu lze zaujmout okamžitě. Buď ji nosím, nebo ne! Buď jsem pro Babiše, nebo proti němu!
Že jde o krátkozraký postoj, který může nadělat velké problémy, se možná přesvědčíme za pár měsíců. Podle řady prognóz nás spolu s dalšími klasickými respiračními onemocněními na podzim čeká druhá vlna covid-19. Vakcína nejspíše nebude, koronavirus se může po vzoru španělské chřipky vrátit silnější, to zkrátka nevíme. Je ovšem nanejvýš pravděpodobné, že rouška bude i nadále jednou z mála věci, jak alespoň trochu chránit lidi kolem sebe. Je otázkou, zda si ji budou chtít lidé ještě nasadit, když jde o symbol vládního útlaku a stádovitosti…
