Článek
Jestli si dvaadvacátý český ministr zdravotnictví už už balí fidlátka a na jeho místo se chystá ministr třiadvacátý, v tuto chvíli najisto nevíme.
Jisté je, že židle se pod Janem Blatným očividně houpe, úvahy a spekulace o jeho odvolání ovládají veřejný prostor a premiér Babiš neudělal vůbec nic, aby je rázně utnul. Pod tlakem otázek zajistil Blatnému funkci do konce března s tím, že „v dubnu se uvidí“.
Zároveň nepromešká žádnou příležitost ke kritice svého ministra, tu za formulaci mimořádných opatření, tady zase za špatnou komunikaci. Dokonce mu poslal několik nevlídných dopisů, z nichž tři se dostaly i do médií. V jednom z nich stála i věta: „Jeví se mi, že Ministerstvo zdravotnictví pod vaším vedením rezignovalo na řádný výkon funkce tohoto resortu.“
Můžeme se tedy všemu mlžení navzdory shodnout na tom, že takhle by se s ministrem, který by představoval pevný a nosný pilíř vládního týmu, nejspíš nezacházelo. Ze všech Babišových veřejných vystoupení je naopak patrné, že by se Blatného docela rád zbavil. Je proto namístě se ptát, proč to ještě neudělal a co by Blatného konec znamenal pro český boj s epidemií.
Na první otázku existuje více odpovědí. Tou první je paradoxně bezohledný tlak Pražského hradu, který už zcela bez servítek lobbuje za Blatného konec, viní jej z nekompetentnosti, a dokonce z odpovědnosti za smrt stovek lidí. To kvůli odmítavému přístupu ministerstva k očkování Čechů neregistrovanou vakcínou Sputnik V. Právě neomalený hradní přístup Blatnému možná prodloužil ministerskou kariéru. Mezi Babišem a Blatným to jiskří delší dobu, ale pokud by premiér ministra vyhodil nyní, bude to zase jednou – pokolikáté už? – vypadat, že namísto premiéra vládu řídí a její personální složení diktuje Miloš Zeman.
Druhým důvodem, proč je Blatný stále na ministerstvu navzdory špatným vztahům s premiérem, je personální nouze. Babišova personální politika je dlouhodobě naprosto tragická, stačí si připomenout právem zapomenutá jména jako Vladimír Kremlík, Taťána Malá nebo Marta Nováková. Konec Jana Blatného by byl dalším přiznáním fatálního selhání při výběru ministrů. Nedá moc práce dohledat říjnové Babišovy chvástavé výroky o tom, že nástupce Romana Prymuly sehnal během několika minut, že jde o nezpochybnitelného odborníka s bohatými zahraničními zkušenostmi a vůbec že klíčový rezort pro zvládání epidemie nemohlo potkat nic lepšího.
Byly to samozřejmě prázdné řeči, je celkem obecně známo, jak zoufale a marně Babišovi lidé obvolávali ředitele fakultních nemocnic jednoho po druhém a jak bylo nakonec nutné sáhnout po neznámém náměstkovi z té brněnské.
Všeobecná ochota usednout na vratkou a nepohodlnou židli po Blatném nedosahuje z pochopitelných důvodů ani dnes žádných závratných hodnot. A protože Babiš nechce riskovat delší období, v němž by musel ministerstvo řídit sám nebo ho svěřit Karlu Havlíčkovi, zůstává Blatný tam, kde je.
Nenechme se mýlit – důvodů pro odvolání Blatného by se našlo bezmála nepočítaně. Od zmatené komunikace skoro všech opatření přes utracení protiepidemického systému PES, přes usilovné alibistické hledání statistik, v nichž Česko není nejhorší na světě, přes přihrávku dezinformátorům blábolením o dopravních nehodách, přes želatinový postoj k premiérovu nákupu ivermektinu až po malicherné schovávání relevantních dat o účinnosti opatření. Ta sice Blatný pro účely jednání o nouzovém stavu poskytl opozičním politikům, ale s veřejností se o ně podělit odmítl.
Přes to všechno ale platí, že měnit ministra v nejhlubší fázi epidemické krize je hloupost, zvláště když se o jeho místo hlásí v podstatě jen šéf vinohradské fakultky a dermatolog Petr Arenberger. Ten je sice o něco šarmantnějším řečníkem než Blatný, ale jinak je to z hlediska vyhlídek na politické působení úplně stejný králík z klobouku jako Blatný – může mile překvapit, ale taky nemusí. Tyhle experimenty snad už stačily s Blatným a Prymulou. Nepřekvapil ani jeden.
Jestliže nemá Babiš odvahu svěřit výsostně politickou funkci politicky zkušenému člověku, ať se na výměnu ministra zdravotnictví vykašle. Orloj politicky nepolíbených doktorů, jinak jistě úctyhodných docentů a profesorů, chod ministerstva opravdu nezachrání.
Mnohem více by mu pomohlo, kdyby Babiš přestal dělat vlastní pokoutní zdravotní politiku a přestal svému ministrovi házet klacky pod nohy. Kdyby se netvářil, že bez premiérského dohledu se lékaři netrefí pacientům vakcínou do ramene, že bez jeho zásahu nebude v mrazáku na vakcínu správná teplota, že bez jeho expertízy nepozná lékový ústav ani ministr zdravotnictví, které léky na covid-19 zabírají.
Babiš nedokáže odolat politickému potenciálu, který nyní ze zdravotnictví vyplývá. Bez ohledu na to, kdo zrovna sedí na ministerstvu, vytváří paralelní expertní a politické struktury, v nichž prosazuje vlastní postoje a dbá o sebeprezentaci.
Nebetyčně hloupý a nekompetentní Babišův mikromanagement ve vysoce odborných otázkách je největším problémem dnešního zdravotnictví a boje s pandemií. Pokud s ním premiér nepřestane, bude vlastně úplně jedno, kdo bude sedět na Ministerstvu zdravotnictví. Osoba ministra se projeví v některých dílčích věcech. Blatnému například patří uznání za to, jak se postavil proti hradní sputnikové ofenzivě, zkraje podporované i Babišem. Ta by například pod patronací Petra Arenbergera mohla slavit (a možná bude slavit) mnohem větší úspěch.
Jako celek ale boj s pandemií nyní trpí pod Babišovým mesianismem a jeho snahou nahňácat si pod sebe maximum kompetencí a činností, při nichž se dá vyfotit. Na tom osoba starého či nového ministra zdravotnictví nic moc nezmění.
