Článek
Onoho pozdně zářijového pracovního dne chodili od rána všichni úředníci odpovědní za bezpečnost a obranu České republiky s tázavým výrazem v očích. Shlukovali se na chodbách ministerstev, postávali tu s papíry v rukách a něco si šuškali, kroutili hlavami a ukazovali si obrazovky svých telefonů. Nikdo nevěděl, zda změna bude opravdu tak vážná.
Naopak ministryně financí byla už od ranní návštěvy kadeřníka dobře naladěná a pociťovala úlevu z pevného rozhodnutí. Po bezesné noci nad prázdnou pokladnou, po několika týdnech vrtulníkového rozprašování veřejných peněz konečně dostala nápad, kde vzít další peníze – a rozhodla se. A své rozhodnutí oznámila hned zrána: Na obranu dvě procenta HDP nedáme!
Následná překvapení nebrala konce. Překvapení byli úředníci Ministerstva obrany i Ministerstva zahraničí, ředitelé bezpečnostních odborů, překvapení byli diplomaté. Překvapený nebyl jen ministr obrany, vojáci a generální štáb, protože ti všichni to čekali mnohem dřív.
Dosažení potřebné úrovně obranných výdajů přislíbila vláda České republiky svým spojencům závazně a opakovaně. Nejednou tento slib na summitech NATO potvrdil i český prezident. Tímto stvrzeným závazkem jsme také uklidňovali rozlíceného amerického prezidenta, který chtěl zrušit záruky přímé americké bojové pomoci Evropě v případě vojenského napadení.
Podle českého závazku dosáhnout žádoucích dvouprocentních výdajů v roce 2024 si ostatně i celé NATO už delší dobu plánuje stav svých obranných sil a podíl Česka na jejich zajištění.
Ničím z toho si šéfka státní kasy hlavu nezatěžovala. Potřeba dál kropit lidi i firmy penězi je politicky silnější a důležitá covid necovid. A ona již je také unavená všemi těmi hloupými otázkami, kde na to kropení vezmeme.
Smutek bezpečnostních expertů byl malinko lehčí, protože to přišlo bez přípravy a bez boje: ministryně se nezatěžovala procedurálními zbytečnostmi jako třeba probrat svůj nápad na vládě nebo na koaliční radě. Neřešila ho ani s ministrem obrany, ani s ministrem zahraničí, natož aby se zmínila třeba parlamentnímu výboru pro obranu, jakkoli v důsledku jde o změnu obranných závazků státu. Však oni se to stejně všichni dozvědí z médií a alespoň vychladnou. Ona prostě rozhodne a s nikým se bavit nebude. A tak šla a řekla to novinářům. A bylo to venku. Pak si udělala radost novou hezkou fotečkou na Instagramu.
A spojenci? Ti nás přece znají a rádi to za nás zaplatí – od toho jsou snad spojenci. Jakápak bezpečnost země jen za naše. Jsme v NATO a má to být kolektivní bezpečnost. Kolektivní je od kolektivizace závazků, což znamená, že to kolektiv nějak zatáhne. My jsme ještě chudí a strukturálně zaostalí, tak hlavně abychom brali na stát a do holdingu evropské miliardy od Řeků, Italů, Francouzů, Španělů, Rakušanů, Dánů i Němců. Oni za to mají od nás válečné uprchlíky na řeckých ostrovech, které my nechceme. Nejdůležitější je soudržnost Evropy a atlantická solidarita. A také soudržnost naší vlády, našeho hnutí a naší koalice. A také naše umění být hezky populární ve výzkumech.
Od starého Říma platí, že pro spokojenost lidu jsou dobré hry, při hrách pak házení peněz a občasný palec dolů při zápasech, aby bylo v aréně i trochu krve. Tentokrát budou krvácet opravdoví vojáci.
A vůbec, kdy nám ty zbraně byly k něčemu? Vždycky jsme se raději vzdali, aniž jsme je použili k boji, a přitom stojí takových peněz! A ještě padly do rukou nepříteli. Když bylo opravdu potřeba, vyzbrojili nás spojenci a bojovali jsme za jejich. A jací jsou z toho slavní všichni ti legionáři nebo kluci z RAF, které ještě po válce zavíral do lágrů náš koaliční partner. Všechna jejich jména se vešla na pomníček na Klárově a na pamětní desku v kostele Cyrila a Metoděje. Jakápak velká armáda, to je zbytečnost.
Úředníci vychladnou, experti budou mudrovat a spojenci to zvládnou i bez nás. A tak to má přece v řádně spravovaném státě být.
