Článek
Turecký prezident posílá svého francouzského kolegu k psychiatrovi. V Pákistánu si přisadil premiér. Obchody v muslimském světě s okázalým pohoršením vyhazují z regálů drahé potraviny, které tam doputovaly ze sladké Francie. Palestinští radikálové po svém zvyku pálí jednoduché plakátky v barvách francouzské trikolory. V nejchudších islámských zemích rozhořčení věřící alespoň pochodují, když už nemají co ničit.
V samotné Francii frustrování šílenci vraždí učitele a řežou hlavy kolemjdoucím.
Ano, karikatury proroka Mohameda jsou zpátky. Naplno. Satirický časopis Charlie Hebdo je na podzim znovu otiskl jako připomínku útoku na vlastní redakci z roku 2015. Zemřelo při něm dvanáct lidí. Příběh jednoduchých kresbiček začal už na počátku století, kdy týdeník první z nich publikoval. V zásadě jde stále o totéž. Republikánská Paříž trvá na tom, že její kreslíři mohou zesměšňovat kohokoli a cokoli, proroka Mohameda nevyjímaje. Řada muslimů si to nemyslí. Islámští extrémisté pak rovnou útočí na vše, co ve vlastní slepotě považují za nepřátelské vůči své pokřivené víře.
Se vším myslitelným cynismem je ale třeba říci, že obnovený zájem o kresby seslalo muslimským populistům samo nebe. A oni jej s neobvyklou pílí přiživují. I když to tak na první pohled nevypadá, urážky Paříže jsou určeny hlavně domácímu publiku. Případně muslimským sousedům.
Když turecký hegemon Recep Tayyip Erdogan zesměšní Emmanuela Macrona, sděluje tím svým voličům toto: jsem garantem islámských hodnot, silným vůdcem, jehož sebevlivnější Evropan nezastaví. Okolním státům vzkazuje: Jako dědic osmanských tradic bráním celý muslimský svět, a to i za vás. Jeho poddaní pak na okamžik zapomenou, že se turecká lira kvůli prezidentovým eskapádám propadla na historické minimum. A sousedé zbystří, protože o osmanskou – rozuměj tureckou – nadvládu nestojí.
Obrázky z pařížského týdeníku se ale hodí i proto, že se pomalu vytrácí palestinské téma. Osud zrazených arabských bratří byl donedávna únikovým motivem panislámské spolupráce. Pohoršovali se králové i dělníci, radikálové i umírnění věřící, pokrytci i zapálení aktivisté. Bylo-li třeba svést hněv arabské ulice do žádoucích kolejí, došlo na osud Palestinců. Což nic nemění na tom, že ti byli většině muslimským lídrů jinak vždycky jen na obtíž. Teď se ale arabský Záliv s židovským státem smiřuje a málokterý z šéfů chudých muslimských zemí má ekonomickou kuráž kritizovat bohaté sponzory sedící na ropě.
Jednoduché, o to však mocnější obrázky mohou palestinskou kartu nahradit. A mají pro pány muslimských velkoměst ještě jednu nepopiratelnou výhodu. Vůbec nemusíte být radikální islamista, aby vás pohoršily. Jistě není pravda, že všichni lidé narození jako muslimové muslimy také jsou. Hlavně na severu Afriky a zřejmě i v Íránu se lidé od víry odklánějí. Stále ale platí, že je-li i běžný, vlažný muslim v koncích, uchýlí se k Bohu. Češi v téže situaci začnou stloukat police a pěstovat nekorektní humor. Jinými slovy čím je muslimovi mešita, tím je našinci hobbymarket. Však také česká vláda dobře věděla, kterým obchodům věnovat v časech pandemie obzvlášť péči.
Vraždy na francouzských ulicích jsou odporné a drtivá většina muslimů je s nehraným pohoršením odsuzuje. Karikatury jejich proroka je ale pohoršují také, jakkoli je západní svoboda nedělitelná a evropští vtipálci mají na své kresby nezadatelné právo – prostě platí obojí. I v emočně nejvypjatějších chvílích je proto civilizované stejně jako užitečné likvidovat radikály a chránit umírněné. Přesně podle zákona.
