Článek
Letos v červenci soupeřily o pozornost v českém mediálním prostoru dvě významné události: 50 let od přistání na Měsíci a 80. narozeniny Karla Gotta. Šlo o vyrovnanou konkurenci a kdyby se obě data shodovala na den, vůbec není jisté, kdo by vyhrál.
Asi spíš Karel Gott.
To není zpráva o nějakém pomateném úsudku českých novinářů: ostatně Gottovu jubileu se věnovala jak bulvární, tak seriozní média. Gottmánie v první řadě reflektovala, co zpěvák pro valnou část Čechů (ale nejen Čechů) znamená. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
Karel Gott byl mimořádně talentovaný a mimořádně úspěšný umělec. Oslovil emoce a vzpomínky milionů lidí. Ale to by ještě nevysvětlovalo, proč televize po jeho smrti přerušují svůj program, fotbalisté chtějí držet minutu ticha a vláda plánuje státní smutek.
Karel Gott byl navíc něčím na způsob „instituce“. Stal se součástí národní paměti. Nejen šedesáti lety v showbyznysu, setrvalou přítomností na pódiích, v éteru, na obrazovkách, na YouTube. Zároveň nás doprovázel poměry, ve kterých jsme žili. Ilustroval dobu.
Americkému reportérovi, který v roce 1968 natáčel dokument o Pražském jaru, na Karlově mostě s nepředstíraným zápalem říká: „Jako zpěvák se setkávám s mnoha mladými lidmi a cítím u nich novou atmosféru naděje a optimismu.“
V roce 1977, když režim rozjel kampaň proti Chartě, hovoří pod nápisem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“.
Počátkem roku 1989 v oficiálním tisku vychází jeho fotografie s Milanem Hlavsou z Plastic People. V prosinci na balkoně Melantrichu zpívá hymnu s Karlem Krylem.
Víceméně přirozeně zapadá mezi ty, o kterých se po roce 2000 spekuluje, že by mohli nebo měli kandidovat na prezidenta republiky. (V roce 2003 uvedl, že by o tom případně v přímé volbě uvažoval. V roce 2012 řekl, že to byl „ve skutečnosti od začátku nesmysl“.)
Když teď někdo ze střední nebo starší generace rekapituluje, že ho „Karel Gott provázel celý život“, ve skutečnosti k tomu patří nejen Gottovy písně, ale i Gott jako společná ikona minulosti a přítomnosti. Ať se venku děje, co chce, ať jeho hudbu milujete nebo vám leze krkem, byl tu. A bude i po smrti.
Státní pohřeb? To může znít překvapivě, ale není to nějak nepatřičné. V 19. století by Karla Gotta pochovali na Slavíně.
Problém je spíš v tom, že by se velkorysé oficiální piety mělo dostávat významným osobnostem častěji. V poslední době třeba Dagmar Burešové, kardinálu Miloslavu Vlkovi nebo onkologovi Josefovi Kouteckému.
