Článek
Kolem dvacítky ošoupaných magnetofonových kazet u babičky. Zhruba deset poškrábaných vinylů na půdě na chalupě. Ze všech shlížela usměvavá tvář Karla Gotta, na několika přebalech zachyceného v roztodivných tanečních kreacích. Některé nápisy byly česky, jiné německy. Dobu vzniku prozrazovaly jen měnící se účesy nebo lesklá saka hrající všemi barvami.
Určitě nejsem jediný, kdo si z návštěvy u prarodičů odnesl podobné poklady.
Karel Gott se na scéně objevoval nepřetržitě šedesát let. Úctyhodná délka kariéry je o to příznačnější, že přesně v její polovině přišel předěl v podobě listopadu 1989. Gott však zvládl obdivuhodně přešaltovat, a i po ztrátě monopolu na poli československé pop music byl nepřekonatelně úspěšný. Při zpětném pohledu je to až překvapující.
V posledních třiceti letech bylo Gotta možné sledovat v „nováckých“ estrádách v bizarních převlecích, zpívajícího na playback jako zlatý hřeb silvestrovských show, vyprávějícího humorné historky v talkshow, rozumujícího v lifestylových magazínech. Pro mou generaci vyrůstající v 90. letech byl oním stárnoucím seladonem z kredencí našich babiček, jehož názory na světovládu iluminátů byly úsměvnou výstředností. Stěžejním kulturním odkazem byla titulní píseň z Tří oříšků pro Popelku a tupě zírající trezor ocelový v nejvtipnější scéně z Pelíšků.
Pro lidi narozené po roce 1989 to bylo s Gottem podobné jako s přebaly z Retro týdne Lidlu – chápeme, že takhle nějak to vypadalo, tušíme, že pro starší generaci to má příjemné i nelibé konotace, ale stavíme se k tomu v podstatě neutrálně.
Pro dnešní skorotřicátníky neztělesňuje Gott nic z toho, co pro naše rodiče nebo prarodiče. Nebyl státem povoleným soundtrackem šedivého normalizačního bezčasí. Neviděli jsme jeho účinkování v pofiderních propagandistických pořadech velebících tu Stranu, tu Sovětský svaz. Anticharta je pro nás fotkou Karla Gotta, jak na pódiu pod pitoreskně obrovským nápisem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ čte projev, který poslouchá hlediště plné soudobých celebrit. Tato historická zkušenost je nepřenositelná a do jisté míry neopakovatelná.
Navzdory tomu se pro všechny generace s jeho odchodem pojí i ztráta stabilní a mnohými oblíbené instituce, která tu byla v podstatě celý náš život.
Každá diktatura má své oběti a viníky. Karla Gotta bychom za viníka mohli označit jen stěží. Nejsou důkazy o tom, že by se dopouštěl nějakého bezpráví vůči svým kolegům, neseděl v kádrovácích komisích, nezastával řídicí funkce. Dokonce se vynořují zprávy, že se zakazovaným nebo pronásledovaným umělcům snažil na truc režimu pomáhat.
Jakkoliv je lákavé jej jako exponovaného prominenta vinit z udržování lidí v normalizačním bezčasí, Gott byl v dobře promazaném soukolí komunistického režimu důležitým, avšak v podstatě nahraditelným kolečkem (jako ostatně každý, včetně generálního tajemníka). Pokud by se v některé fázi života rozhodl pro odpor nebo pro emigraci, režim by to možná zabolelo, avšak z národní paměti by jej vymazal podobně jako některé největší prvorepublikové hvězdy po válce, například Vlastu Buriana.
Karel Gott nebyl ani obětí, ačkoliv jako každý obyvatel Československa v těch letech jistě zažíval ze strany státu a jeho orgánů neustálé vydírání, kterým se vynucovala poslušnost a loajalita. Malé i velké ústupky a kompromisy se tak staly každodenní realitou všedního života. Gott se však naučil vyžadované sebeponižování kompenzovat dostatečným materiálním zajištěním pro sebe a své blízké, a to díky své důležitosti pro režim.
Nebyl zdaleka jediným, na druhou stranu byl nejviditelnějším konformistou.
Vyvstává otázka, zda a jak by se v podobné situaci zachovali ostatní – naši příbuzní, či dokonce my sami.
Současné online šarvátky nad odkazem „Sinatry Východu“ nejsou pro lidi pod 30 let důležité a podstatné. Ne že bychom jim nerozuměli, ale jsou nám už jedno, není to náš boj. Gott je odrazem našich rodičů a prarodičů, vesměs obyčejných lidí z šedé zóny, kteří žádnými velkými disidenty nebyli a za normalizace se snažili o jediné – nějak přežít v relativním pohodlí a vyčkávat, že to bude lepší.
Mnozí z těch, kdo v listopadu před třiceti lety zvonili klíči, se stále nesmířili se skutečností, že do té doby byli stejným kolečkem v systému jako Karel Gott – vinit jeho, nikoliv sebe, je však snazší. Člověku pak zákonitě vytane na mysl pořekadlo: „Nezlob se na zrcadlo, máš-li křivou hubu“. Nasazovat Gottovi za jeho selhání psí hlavu svědčí o tom, že k této sebereflexi je potřeba ujít ještě další kus cesty.
