Článek
Výhradně odborné a právní usnesení, pouhé materiální zpřesnění - i tak lze ústy ministryně spravedlnosti Marie Benešové nazývat krkolomnou kamufláž, k níž se snížila vláda České republiky na svém pondělním zasedání.
O co jde přesně? O zákon o evidenci skutečných majitelů, do něhož ministerstvo podloudně propašovalo paragraf, který má zakrýt notoricky známý fakt: že skutečným majitelem průmyslového impéria Agrofert a tudíž i konečným příjemcem zisku a peněz z holdingu je premiér Babiš.
Kabinet se tak pokouší dál kličkovat před nařízením Evropské unie, jež zakazuje čerpat evropské dotace vrcholným politikům, ovládajícím firmy, které tyto dotace pobírají.
Finta, k níž se vláda uchýlila, je přitom průhledná a v podstatě směšná. Podle předlohy by byl Babiš považován jen za vlastníka svěřenských fondů, do kterých vložil Agrofert, ale nikoliv za vlastníka samotného holdingu. Jenže stěží ale lze člověka, který ovládá svěřenský fond a přijímá zisky jím zasílané, odpreparovat od podniku, který ty zisky vytváří.
Podle Benešové se jedná čistě o zákon, přenášející do českého práva unijní směrnici o střetu zájmů, jakož i nařízení o praní špinavých peněz a financování terorismu. Těmto ambicím ovšem novela přímo odporuje, když umožňuje dál skrývat skutečné vlastníky obchodních korporací umístěných ve svěřenských fondech.
V podstatě nejde o boj proti zločinu, ale o potenciální návod korupčníkům a mafiánům, jak skrýt spády a úskoky před světem.
Postup vlády je přitom absurdní i z dalšího důvodu: Na Slovensku, kde žádnou výjimku pro svěřenské fondy nemají, je Andrej Babiš veřejně uváděn jako skutečný majitel Agrofertu a obmyšlená osoba, tedy srozumitelně řečeno - příjemce zisků z podnikání agrofertího impéria.
Což Evropské unii bohatě stačí k tomu, aby považovala Andreje Babiše za politika, zapleteného do monstrózního střetu zájmů, jaký nemá v Evropské unii obdoby. A to ani v Maďarsku, které je pod zvláštním drobnohledem EU.
Vždyť i premiér Viktor Orbán, který už svou zemi zavlekl do vysoce autoritativního režimu, si dává pozor, aby firmy přijímající dotace byly napsány na jeho přátele a spojence a on sám nejel v žádném byznysu.
Pokoutní novela Marie Benešové je ale také jasnou výzvou úředníkům na ministerstvech: Dál přidělujte dotace Agrofertu. Navzdory tomu, že tím porušujete nejen evropskou směrnici, ale i český zákon, který jasně říká: Dotace, případně investiční pobídky nesmí dostávat firma, kterou vlastní alespoň ze čtvrtiny člen vlády.
Právě přístupem českých úřadů, kteří si nechtějí poradit s Babišovým střetem zájmů, byla šokována nedávná kontrolní mise rozpočtového výboru Evropského parlamentu v České republice.
V závěrečné zprávě popisuje například své jednání na Ministerstvu financí, kde podle europoslanců „nikdo nepřijal odpovědnost za předcházení střetu zájmů“. Na Ministerstvu pro místní rozvoj se pak dozvěděli, že kontrola střetu zájmů nespadá do jeho kompetencí.
A vedoucí funkcionáři Ministerstva zemědělství zase europoslancům vysvětlovali, že vnitrostátní chápání střetu zájmů se liší od definic Evropské unie. Což je smutná pravda, která ovšem nemění nic na tom, že pokud jsme v Evropské unii, tak její předpisy a nařízení jsou pro Česko závazné.
A právě případné přijetí novely zákona o evidenci skutečných majitelů jen prohloubí propast mezi výkladem střetu zájmů v České republice a Evropskou unií, jejíž mise konstatovala, že u nás „v oblasti střetu zájmů nepanuje kultura zodpovědnosti“.
Lze jenom uvítat, že ministři ČSSD ve vládě novelu Marie Benešové nepodpořili. Zásadní však bude, jak se zachovají poslanci za sociální demokracii v parlamentu. Zda společně s opozicí vytáhnou proti výjimce, bez níž by byl Babiš oficiálně odhalen jako skutečný majitel Agrofertu. A jestli na pomoc premiérovi přispěchá jeho záložní většina, kterou kromě ANO 2011 představují komunisté, Okamurova SPD a Klausova Trikolóra. Tedy čím dál sehranější falanga, která již nějakou dobu spolehlivě funguje například při obsazování mediálních rad.
Z pohledu Evropské unie ale není až tak podstatné, zda Babiš prosadí paragraf, jímž znásilňuje zákon k obrazu svému. Shoda o palčivosti premiérova střetu zájmů napříč Evropským parlamentem je totiž nebývale mohutná. Audity Evropské komise jsou v podstatě anatomií systému vysávání dotací oligarchickými strukturami. A vše směřuje k tomu, že Evropský parlament potvrdí, že Babiš vězí po uši v konfliktu zájmů.
Pak ovšem by měla Evropská komise zajistit, aby do Agrofertu nešly žádné evropské peníze. A před Evropskou radou vyvstane otázka, zda český premiér může být přítomen projednávání rozpočtu Evropské unie pro roky 2021 až 2027.
Koneckonců samotný Andrej Babiš nám pravidelně sděluje, že když vláda řeší střet zájmů, tak on odchází za dveře. Gestem dobré vůle zároveň připouští, že jeho osoba zejména ve vztahu k evropským dotacím představuje problém.
A bylo by logické, pokud se stal pro jiné ministerské předsedy nepřijatelným partnerem zejména při vyjednávání o financích a dotačních rámcích pro jednotlivé země Unie.
Pak ovšem se český premiér rychle může stát pro naši zemi a její zájmy v Evropské unii nikoliv bourákem, jakého ze sebe tak rád dělá, ale frustrující koulí na noze.
S narůstajícím odporem unijních orgánů proti konfliktu zájmů Andreje Babiše ale také sílí jeho averze vůči Evropské unii, která již několikrát přerostla ve výlevy agrese a hysterie. Například když předsedkyni rozpočtového výboru europarlamentu a šéfku kontrolní mise do Česka Moniku Hohlmeierovou označil za pomatenou a dvěma českým účastníkům této delegace spílal do vlastizrádců.
Agrese ovšem jak známo často přerůstá v obsesi. A je otázkou, kam až může Andrej Babiš zajít ve svém odporu k Unii, zvlášť když bude připraven o zisk v podobě dotačních toků do svého finančního impéria.
A také, jak se zachová, až mu na rozdíl od Evropské unie začnou otevírat přívětivou náruč vládci východních diktatur, v nichž střet zájmů není cejchem, ale „normálním“ nástrojem oligarchického byznysu.
