Článek
Připomíná to poslední hlášku, než pistolníci tasí kolty, ale bohužel nejde ani o Sedm statečných, ani Limonádového Joea: „Přimějeme ho zaplatit vysokou cenu za jeho krátkozraké chování a politický oportunismus.“
To podle agentury Reuters prohlásil čínský ministr zahraničí Wang I o českém ústavním činiteli číslo 2, předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi. Toho času v čele početné delegace na návštěvě ostrova Tchaj-wan.
Wang dodal, že zpochybňování zásady jedné Číny znamená „znepřátelit si 1,4 miliardy Číňanů“. (Demografický background je tu součástí verbální výzbroje.) Čínská vláda a lid podle něj nebudou tolerovat „otevřenou provokaci“ předsedy českého Senátu a „protičínských sil“, které stojí za ním.
Tolik jazyk diktatury a suma pohrůžek představiteli demokratického státu, se kterou české Ministerstvo zahraničí vyslovilo z očí do očí čínskému velvyslanci zásadní nesouhlas. Aspoň že tak.
Záležitost zároveň připomíná, kde se Miloš Vystrčil a další politici vůbec na Tchaj-wanu vzali. Proč tam jeli (obchodní záležitosti jsou významné, ale teď se zabývejme „širším“ smyslem cesty).
Zjednodušeně řečeno: nebýt Miloše Zemana na Hradě, nebylo by nejspíš ani Miloše Vystrčila nebo Zdeňka Hřiba na Tchaj-wanu.
Zkuste si na okamžik představit, že českým prezidentem je už několik let nějaký standardní demokrat, který se mimo jiné v čínské televizi nepitvoří s Krtečkem a nevykládá o stabilizované společnosti. O čínském poradci a dalších známých záležitostech, jako je submisivní prohlášení čtyř ústavních činitelů, nemluvě.
Dejme tomu, že by tón vztahů s Čínou byl stejný jako třeba v Rakousku nebo Nizozemsku. Odpovídají tam opoziční politici misí, která by byla jen vzdáleně srovnatelná s tou Vystrčilovou (původně Kuberovou)? Nikoli. U nás jde o protireakci, o odmítnutí toho, co přinesl Zeman.
Aniž by něco takového sliboval ve volební kampani 2013, ve jménu ekonomické diplomacie a bez námitek vlády razantně stočil kurs směrem ke komunistické Číně. (I z účetního pohledu jsou výsledky problematické – čínské investice u nás zůstávají zanedbatelné a do Číny vyvážíme málo, a to například dřevo.)
Viditelným projevem byly příležitostné peskování na jedné a příležitostná devótnost na druhé straně. O rovnocenném partnerství nemohlo být řeči. (Příklad: zákazy vystoupení pražských umělců v Čínské lidové republice.)
U části veřejnosti (asi i včetně politiků) se dostavil pocit ohrožení vlastní důstojnosti. Pokud je založená na samostatném, svobodném uvažování a rozhodování, s novou kvalitou česko-čínských vztahů se to snášelo docela těžko. Občas šlo o to, kolik dříví na sobě necháme naštípat a jestli se u toho budeme dost hezky usmívat.
Motivů k bezprecedentní cestě na Tchaj-wan bylo samozřejmě víc, ale snaha o obnovení důstojnosti je tím hlavním. Výhrůžky čínského ministra jen podtrhly proč. Připomínají, že státní prioritou ve skutečnosti není ekonomická diplomacie, ale to, jestli bez uzardění sneseme pohled do zrcadla. V tomto ohledu se situace mění k lepšímu. Narovnat hřbet: k nezaplacení.
