Článek
Český zápas s covidem-19 dospěl do kritického okamžiku. Nacházíme se pravděpodobně v nejnebezpečnější chvíli od 1. března 2020, kdy tuzemské laboratoře zaznamenaly první tři případy.
Ministr Blatný před několika dny pro situaci použil přívlastek „křehká“. Je potřeba domyslet, co to znamená. Než sklenice spadne ze stolu a rozbije se napadrť.
Zaprvé: Nejsledovanější pandemická čísla jsou špatná. Denní počty nových případů zase rostou. Reprodukční číslo také, je vyšší než 1. Procento pozitivních testů je pořád extrémně vysoké (zhruba každý čtvrtý). Už snad každý, kdo sleduje zprávy, zaslechl, že „virová nálož v populaci je značná“.
Projev Romana Prymuly se zlověstně mlčenlivými řediteli nemocnic v zádech se vysílal 13. října. Jeho smyslem bylo sdělení, že jde do tuhého – ale tentokrát už vážně doopravdy. Až na číslo R jsme na tom teď zhruba stejně mizerně jako tehdy. Kde je varování, kdo zapne alarm?
Dnes už víme, že pak následovaly týdny s rekordními počty zemřelých.
Zadruhé: Na rozdíl od října máme systém PES, který napovídá, že omezení už mají – spíš musí – být přísnější, než jaká platí. Jenže je to teprve týden, co je vláda uvolnila, a tudíž – má ten pocit – dost dobře nejde je hned vracet zpátky. O změně PES ze čtvrtého stupně na třetí jsme v komentářích na Seznam Zprávách dvakrát psali, že jde o riskantní, nedostatečně podložený a nejspíš předčasný krok. To se bohužel potvrdilo.
Kdyby vláda bývala postupovala obezřetně, mikulášskou eskapádu se stupněm 3 by si odpustila. Odvážila by se lidem říct „je nám (ze srdce, dodala by Angela Merkelová) líto, ale musíme to ještě vydržet“. Svátky nesvátky.
Ministr Blatný ohlásil, že se o zpřísnění bude jednat v pondělí 14. prosince (což ale může být pozdě). Lidé – občané, učitelé, podnikatelé, zaměstnanci – si musí připadat jako na horské dráze. Tento svéráz předvánočního shonu stupňuje stres a znovu a znovu oslabuje důvěru v to, že stát ví, co dělá. Nakvašenost z toho všeho je všudypřítomná.
Nevíte, jestli ještě na Kramářově vile visí nápis „Spolu to zvládneme“? A kdy zas budou z amplionů hrát „Není nutno, aby bylo přímo veselo“?
Zatřetí: Jsme týden za týdnem, den za dnem opotřebovanější. Mentálně, často fyzicky, někteří i finančně. Vzpoury v pohostinství naznačují, co může přijít ve větším měřítku. Ne „může přijít“, ale „hrozí“, protože z krize se bohužel neproprotestujeme, to je vyloučeno.
Kritické opotřebení se týká v první řadě zdravotnictví. A jeho personálu. Chlácholit se tím, že toho času nepřibývá pacientů na jednotkách intenzivní péče, je nebezpečná iluze, to přece dobře víme, tak rychle jsme snad na podzimní zkušenost zapomenout nemohli. Nebo si ji potřebujeme zopakovat?
Začtvrté: Druhou vlnu jsme podcenili mimo jiné proto, že jsme nechtěli slyšet špatné zprávy a někteří politici nám je nechtěli říkat. I kvůli volbám. Po třech měsících jsme ve stavu, který je trochu podobný: jen místo babího léta a voleb přicházejí Vánoce se vším, co k nim patří. Kalendář zase překáží tomu, abychom na sebe uvalili nepříjemnosti a trpělivě je snášeli. Odváží se vláda? Dokážeme to vůbec?
Rozdíl je v tom, že vánoční svátky jsou podstatně důležitější, my jsme podstatně unavenější, politici také a řízení státu stylem „brzda – plyn – brzda – ruční brzda“ vyvolává podstatně méně respektu než dřív.
Staromódním východiskem by byla demise vlády, která v čele s premiérem selhala a počínala si nevěrohodně. Což má denně viditelné důsledky. Jenže za momentálních okolností a politických poměrů takové řešení není nic moc platné. A kdo ví, jestli do voleb 2021 bude. Demise vlády v nouzovém stavu? Raději ne.
