Článek
Temný příběh o zrození protivníka komiksového hrdiny Batmana čelí kritice za to, jak zobrazuje násilí. Totiž tak, že hlavní antihrdina může vzbuzovat divákovy sympatie.
Do studií Warner Bros. nepíšou jen nějací puritáni. Znepokojení nejčerstvěji vyjádřili pozůstalí po obětech vraha z americké premiéry jiného filmu s batmanovskou tematikou Temný rytíř povstal z roku 2012.
Ozvali se Sandy Phillipsová a její manžel Lonnie, rodiče jedné ze dvanácti obětí tragédie v denverském kině. Podle nich by studio mělo využít svého vlivu k prosazování větší regulace zbraní. Warneři opáčili, že oběti podobných případů studio podporuje dlouhodobě a že nový film rozhodně není jakousi oslavou násilí. „Záměrem filmu, filmařů ani studia není vyzdvihovat postavu Jokera jako hrdinu.“
Motivy, které Phillipsovy vedly k sepsání dopisu, se dají snadno pochopit. Za omezení dostupnosti zbraní se angažují i jinak: založili organizaci, která se těm, kdo útoky střelců přežili, pomáhá vyrovnat s traumatickou zkušeností. Vinit film (ze kterého většina světového publika viděla stále jen nejvýš ukázku) z toho, že obsahuje „ne nutnou mírou násilí,“ ale nejspíš není namístě.
Násilí v umění není výdobytkem 20. a 21. století. Lidská společnost je jím prostoupena, umělci jej tedy pravidelně reflektují i ve svých dílech. Dnes jsou na pomyslný pranýř nejčastěji stavěny počítačové hry. Jako kulturní produkt, který údajně podněcuje když ne přímo násilí a vraždy, tak alespoň nárůst agresivity konzumentů digitální zábavy. Dřív to byly například expresivní texty hudebníků napříč žánry – od metalu po hip hop.
Ještě však (naštěstí) neexistuje technologie, která by virtuální pušku vložila člověku jako skutečnou zbraň do jeho reálné ruky. A asi ani žádné dílo neříká: „Jdi a zabij co nejvíce lidí.“ Než takhle zkratkovitě pátrat po onom jednom artefaktu, který jako kouzlem ze spořádaných občanů a tichých žáků dělá násilníky a který bychom mohli jednoduše zakázat, je třeba zkoumat širší společenské klima. A Spojené státy by s tím měly začít. Střelné zbraně jsou extrémně dostupné. Film ani jiný kulturní statek za násilné činy nemohou.
„Film se vyjadřuje k nedostatku lásky a soucitu nebo k dětským traumatům přítomným okolo nás. Myslím, že lidé toto sdělení dokážou pochopit,“ vyjádřil se ke svému dílu režisér Todd Phillips (shoda příjmení s autory dopisu je jen náhodná).
A jak je to s násilnictvím samotného Jokera? Jednotný kánon toho, co jeho postavu přivedlo na scestí, v komiksovém světě neexistuje. Nejslavnějším příběhem o zrození zloducha je komiks Kameňák (v angličtině The Killing Joke) od Alana Moora. Joker tu nejistě vzpomíná, co se mu vlastně přihodilo – od smrti manželky po zápletku s organizovaným zločinem, odnáší si z možná skutečných, možná vybájených vzpomínek jedno; každému člověku stačí prožít jeden velmi špatný den a hranice mezi ctihodným občanem a vraždícím maniakem se smazává.
Ale platí to – to už odcházíme z Gothamu do reality – i obráceně. Třeba stačí poměrně málo a tragédii se dá zabránit. Ať už jde o vysoké zábrany na mostech proti sebevražedným pokusům nebo zákony, které znemožní opatřit si útočnou pušku za každým druhým rohem.
Málokdo sám sebe vidí v příběhu svého života jako toho zlého. Většinou jednáme s tím, že naše úmysly jsou absolutně čisté. Třeba i útočníci z řad internetové subkultury incelů se ve svých očích jen „spravedlivě“ mstí na ženách, protože se k nim někdy nezachovaly podle jejich očekávání. Když v novém batmanovském filmu uvidíme rozklad jedné osobnosti, spíš než inspirovat to může někomu v podobném uklouznutí zabránit – jen v trochu skromnějších, všednějších kulisách, než mají k dispozici démon Joker a Hollywood. Je to jenom film.
