Článek
Kdo teď není naštvaný, nejspíš není Polka nebo Polák. Polská města, ale i městečka už několik dní plní davy demonstrujících, kteří protestují proti čtvrtečnímu rozhodnutí ústavního soudu. To ještě více omezilo už tak velmi přísné podmínky umělého přerušení těhotenství.
V praxi to znamená, že matka nesmí na potrat ani v případě, když je její dítě tak postižené, že se nedožije ani druhého týdne po porodu. Interrupce je povolená už jen v případě znásilnění, incestu nebo ohrožení života rodičky. Rozhodnutí ústavního soudu tak vůbec poprvé zasáhlo do „potratového kompromisu“ z roku 1993 a obrátilo ho vzhůru nohama.
Tenhle krok ale soudci nepodnikli sami. Nikdo v Polsku, včetně vládních politiků, totiž nevěří, že by byl ústavní soud nezávislý nebo měl svobodnou vůli. V minulých letech prošel radikální personální obměnou pod taktovkou Jarosława Kaczyńského, kterému předsedkyně ústavního soudu vyvařuje večeře.
Náhodné není ani načasování rozhodnutí soudu. Podle spekulací přišlo záměrně v čase po velké krizi vládnoucí trojkoalice. Má být ústupkem ultrakonzervativcům. Ústavní stížnost skupiny „pro-life“ poslanců na potratové zákony totiž ležela dlouhou dobu v „soudním mrazáku“. Kolem koaliční krize se ale náhle dala kola do pohybu a zčistajasna přišlo rozhodnutí. Bez jakékoliv přípravy, veřejné či odborné debaty, bez návazných opatření, jako je posílení sociální či psychologické pomoci.
Tenhle blesk z čistého nebe ale Jarosław Kaczyński podcenil. Nashromážděná frustrace ve společnosti se uvolnila. V té nejhorší době, kdy už jsou některé polské nemocnice plné až na půdu, staví se polní špitály a koronavirus se prudce šíří mezi lidmi, začaly v zemi masové demonstrace. Neprotestují jen zastánci potratů nebo úzká skupina levicových aktivistů a feministek. Demonstruje se nejen ve Varšavě a regionálních metropolích, lidé tentokrát vyšli i v městečkách na periferiích. Většinou jde o mladou generaci, kterou už Kaczyński ztratil nadobro. Dokonce i konzervativní komentátoři už píší, že extrémní situace, kdy stát ženu donutí porodit dítě předem odsouzené na bolestivou smrt, není v pořádku a bude se muset změnit novelou zákona.
Poláci milují protesty, jsou to takoví Francouzi střední či východní Evropy, horké hlavy, které se čas od času potřebují projít se světlicí, rachejtlemi a vlajkami, zakřičet si a organizovat se proti něčemu či pro něco. Je to rituál, semknutí, společné uvolnění napětí. A většinou to k ničemu nevede.
Třeba v prosinci 2016 demonstranti vtrhli do areálu parlamentu a zablokovali tam celou vládu. Každoročně 11. listopadu pochodují Varšavou desetitisíce lidí, většinou vlastenci, ale často mezi nimi jsou i neonacisté a neofašisté. Další desetitisíce lidí protestovaly v minulých letech proti zásahům do soudnictví a konzervativní revoluci PiS. Tentokrát jsou ale protesty jiné.
Sálá z nich zuřivost, skutečná zloba a naštvanost na poměry v zemi. Demonstranti vzkazují vládě „wypierdalaj“, což v nejslušnější verzi znamená „vypadni“, mluví o pekle pro ženy a padají i mnohem ostřejší slova. Nejsou jen na transparentech, ale i na chodnících, kancelářích poslanců PiS a také na dveřích a zdech kostelů. Demonstranti nechtějí být slušní, vyhlásili vládě válku. Terčem protestů totiž není loutkový ústavní soud, ale konzervativní systém a utahování šroubů symbolizované Kaczyńským a také katolickou církví. Pro ilustraci: protesty přišly jen pár dnů poté, co se stal novým ministrem školství korunovaný homofob, který už avizoval, že „pouklízí“ ve školních osnovách a v učebnicích historie.
Kaczyński nestojí tváří v tvář hněvu jen z řad levice a odpůrců zákazu potratů. Zemědělce vytočil doběla zpřísněním zákona o ochraně zvířat, který počítá se zákazem kožešinových chovů i koncem rituální porážky. Naštvaní jsou podnikatelé, živnostníci, ale i učitelé a lékaři, které politici vládnoucí strany stihli během druhé covidové vlny pozurážet. K demonstracím se tak přidali i fotbaloví chuligáni v Gdyni, taxikáři nebo traktoristé z vesnice. Lidé sledují zdravotnictví, kterému dochází dech. Covidem mezitím onemocněl i prezident Duda, který byl den před pozitivním testem navštívit stavbu polní nemocnice. Na záběrech jsou i stovky nemocničních lůžek odhadem z 80. let.
Vláda je zatím v defenzivě a vypadá zaskočená. Vládní média se zatím zmohla na kritiku demonstrantů za vulgární jazyk a pak na oprávněné obavy z urychlení šíření pandemie. Na demonstracích a sociálních sítích mezitím zaznívají příběhy žen, které porodily těžce handicapované děti. Jsou to vyprávění o tom, jak se k nim stát otočil zády, manželé často odešli, o tom, že sociální služby nedostačují a že kromě kázání katolických kněží o ochraně života se jim nedostalo pomoci ani ze strany církve. Připomíná se i to, jak vláda předloni okázale ignorovala okupační stávku rodin handicapovaných v parlamentu.
V říjnu před čtyřmi lety se Jarosław Kaczyński poprvé zalekl. Vystrašily ho protesty proti návrhu na úplný zákaz, a dokonce kriminalizaci potratů, který ležel v parlamentu. Černým protestům, tedy „tlaku ulice“, tehdy vláda ustoupila. Bylo to poprvé a až do téhle doby naposled.
Pokud neustoupí teď a nezmění legislativu zpět ke kompromisu (ani to ale nemusí stačit), zbývá Kaczyńskému v situaci bezprecedentní zdravotní krize jen represivní aparát a možnost zavedení výjimečného stavu. Nebyly to ale ženy, kdo v čase pandemie uvrhl Polsko do nejhorší kulturní války posledních let.
