Článek
I když vidíte světlo na konci tunelu, může být stále ještě dlouhá cesta na jeho konec. A jen to: že světlo vidíte, vám negarantuje, že se tam dostanete.
Velká Británie se z úterního vydání novin velmi opatrně dozvěděla, že po dosažení kýženého milníku v očkování (15 miliónů lidí má alespoň první dávku vakcíny) jsou reálné úvahy o tom, že by bylo možné uvolnit současná velmi přísná opatření.
Na rozvolňování tlačí zejména část konzervativních poslanců, premiér Johnson však neustále veřejnosti zdůrazňuje, že Britové musí být „optimističtí, ale trpěliví“. Data naznačují, že se postupující vakcinace začíná projevovat. Ale hlavní zásluhu na poklesu nových případů i hospitalizovaných lidí má stále přísný lockdown.
No a pak je tu situace v Izraeli, který je v porovnání s Británií (i celým světem) v očkování ještě o parník dál.
Izrael si v posledních týdnech dáváme skoro neustále za příklad v tom, jak zvládl očkování. Někoho to už irituje. Ano, v něčem jsme se mohli poučit, v mnohém dalším nikoli. Určitě v perfektní logistice, komunikaci a dlouhodobém tahu právě na tuto vakcinační bránu.
Na druhou stranu, asi ani ten nejlepší premiér či premiérka jakékoli evropské země neměl tak dobrou vyjednávací pozici jako Benjamin Netanjahu, který s šéfem Pfizeru dohodl přednostní dodání vakcíny výměnou za to, že země zaplatí prémiovou cenu, vyšší než ostatní, a navíc poskytne firmě sice anonymizovaná, ale naprosto detailní data o očkování a pacientech. To má pro Pfizer možná větší hodnotu než zaplacená faktura.
Výsledky jsou skvělé, Izrael má aspoň jednou dávkou vakcíny naočkovány přes tři čtvrtiny obyvatel. Třetina už dostala obě dávky, je tedy chráněna. Do konce února má slíbeno očkování 90 procent padesátníků a starších, do konce března slíbil Netanjahu Izrael bez covidu. Není to náhodně vybraná cílová páska, vzhledem k blížícím se volbám.
A v této situaci přicházejí z Izraele zprávy, že jakkoli v zemi minulou neděli skončil už třetí přísný lockdown, není vyloučeno, že přijde ještě čtvrtý. Izrael měl ještě před týdnem podle denních čísel na milión obyvatel zhruba stejně nově pozitivně testovaných jako Česko. Teď počty zase klesají, ale ne tak rychle, jak by si země představovala.
Jak je to možné? Neměla by se začít projevovat kolektivní rezistence? Loni bychom bezpečně tvrdili, že ano. Teď však vše změnila tzv. britská mutace, která pravděpodobně dnes už v Izraeli převládá. Objevují se data, byť ne stoprocentně relevantní, že mutace je nyní odpovědná až za 80 procent úmrtí.
Vzhledem k vakcinaci starších se také mění demografie pacientů. Podle vládních údajů bylo koncem minulého týdne víc než 40 procent nově pozitivně testovaných mladších 19 let. Lůžka v nemocnicích, kterým se už podle plánů mělo ulevit, zaplňují pacienti mladší padesáti let. Jednotkám intenzivní péče nadále hrozí přetížení, proto ta hrozba dalšího lockdownu.
V něčem se už vakcinace projevila, a to v počtu lidí, kteří na covid umírají. Zatímco v Česku činí sedmidenní průměr 12,11 lidí na milión obyvatel, v Izraeli je to méně než třetina, 4,01. Ale stále to znamená, že umírají lidé.
Proč jsou čísla v Izraeli stále poměrně vysoká? A proč situaci i tamní úřady považují za vážnou? Bohužel, jestli se Česko této zemi v něčem podobá, tak ve velmi nezodpovědném přístupu k vládním nařízením. Izraelský lockdown je sice na papíře mnohem tvrdší než ten český, ale reálné chování obyvatel je podobné tam i tady.
Částečně nese vinu to, jak se k omezením od začátku staví komunita ultraortodoxních Židů (tedy že lockdown ignoruje), ale do velké míry hraje roli i občanská neposlušnost. V Izraeli se přihodila podobně nešťastná věc jako v Česku: nesouhlas s epidemiologickými nařízeními se stal svého druhu politickým prohlášením.
Únava z práce doma, nedostatku kulturního i společenského vyžití i nošení roušek je pochopitelná. Ale to vše je patrné v každé zemi. V Česku a v Izraeli se víc než jinde negativně projevila politika. Premiér Netanjahu na jedné straně vyhlašuje tvrdý lockdown, ale zároveň z politických důvodů ignoruje to, že ho část obyvatelstva nedodržuje. Proč by ho dodržovali ostatní?
To samé vidíme u nás, kdy Andrej Babiš a s ním i celá vláda řídí od loňského září pandemii podle toho, jak se mu hodí do předvolební kampaně či jak si lidé potřebují před vánoci nakoupit. A když k tomu připočteme ještě tajné večírky papalášů, říká to o veřejné náladě vše.
Ano, lidstvo už vidí světlo na konci tunelu, ale my se k němu šouráme bez naděje na to, že bychom snad mohli v dohledné době zrychlit. Vláda prokázala během druhé vlny talent řídit lockdown chaoticky a nesmyslně, což jasně ukazuje zvlněná epidemiologická křivka. To je skoro světový unikát.
Británie docela dobře očkuje a lidé docela dodržují nařízení. V Izraeli lidé nařízení nedodržují, ale očkuje se excelentně. V Česku patříme v obojím k nejhorším na světě. A už týden paradoxně politici neřeší skoro nic jiného než rozvolňování pravidel.
V Izraeli v těchto týdnech vidíme, jak výrazně zhoršila situaci tzv. britská mutace. A to je už většina populace chráněná očkováním. Nemocnice a jednotky intenzivní péče jsou stále plné, i když v průměru mladšími lidmi, a stále se bojuje o lidské životy.
Vidíme světlo na konci tunelu, ale pokud neskončí tenhle nebezpečný chaos v řízení země, máme ty nejhorší týdny pandemie ještě před sebou.
