Článek
Koronavirus a vládní boj proti němu dělají s českou ekonomikou dost strašné věci. Vláda teď ovšem přišla se zajímavým taktickým manévrem, jaký na bitevních polích bývá málokdy k vidění. Pečlivě si změří a prověří svého protivníka, zjistí si o něm všechny dostupné informace, odhadne několik jeho budoucích kroků, pak pečlivě zamíří a zcela chladnokrevně se střelí do vlastní nohy.
Jinak se totiž nedá popsat mumraj, který se chystá v Poslanecké sněmovně při schvalování daňových změn, především takzvaného zrušení superhrubé mzdy. Jistý poslanec Andrej Babiš načetl k daňovým zákonům pozměňovací návrh, který má na dva roky snížit sazbu daně z příjmu z dnešních 20 na 15 procent, počítáno z hrubé mzdy. Do toho jistý poslanec Jan Hamáček přišel s vlastním návrhem, který sazbu snižuje na 19 procent a mírně zvyšuje slevu na poplatníka. Že jsou oba pánové zároveň premiérem a prvním vicepremiérem koaliční vlády, je pozoruhodná pikanterie. Ten ostrý souboj mezi vládou a vládou za zmateného přihlížení opozičních poslanců, kteří se nakonec zřejmě buď k vládě, nebo k vládě přikloní, bude jistě k popukání.
Ale kvůli této pitoreskní podívané by nemělo zapadnout to podstatné – totiž že změnu daní v tuto chvíli Česko nepotřebuje, ba právě naopak – hrátky se sazbou daně z příjmu jsou tak hloupé a nepřipravené, že mohou zemi jenom uškodit.
Připomeňme, že český daňový systém je natolik složitý a prošpikovaný tolika výjimkami, že je nemožné řídit jej jednoduše pohybem daňové sazby. Ta je sama o sobě jen jedním z mnoha faktorů, které nakonec rozhodují o výši zaplacené daně. Neméně silnou roli hrají slevy na poplatníka, na manželku, na děti, možnost odpisů hypotečních úroků či penzijního spoření, školkovné a mnoho dalších nástrojů.
Místo přemýšlení nad systémem a celkovým rozložením daňové zátěže (která nyní leží hlavně na střední třídě) čeká Sněmovnu hádka o to, jestli 15, nebo 19. Ani ta se ovšem nepovede na racionálním základě, ale půjde o pouhé poměřování politických svalů.
Patnáctiprocentní sazba přitom znamená výpadek státních příjmů o nějakých 80 až 90 miliard korun. Každý rok. V čase, kdy se stát zároveň snaží mikromanažersky kontrolovat toky protikoronavirové pomoci a obden zakládá nové „záchranné“ programy pro branže, o nichž se zrovna dozví, že jsou v úzkých – lázně, hotely, autobusy, kultura, sport… Takový přístup, když už je zvolen, vyžaduje robustní státní finance a robustní státní aparát. Vláda se přesto hodlá připravit o 180 miliard během dvou let, aniž by měla páru, jak tento výpadek vykompenzuje.
Podle výpočtů CERGE-EI je Babišův návrh nastaven tak, že si plnou čtvrtinu těchto peněz rozebere desetina nejbohatších zaměstnanců, pro něž je návrh jednoznačně nejvýhodnější. Tito lidé ale obvykle peníze navíc spíše ušetří, obvykle je uloží do různých spořicích nástrojů, protože jejich každodenní spotřeba fakticky nemá kam růst. Naopak pro 15 procent nejhůře vydělávajících zaměstnanců nebude mít snížení sazby žádný, nebo skoro žádný efekt – je totiž celkem jedno, jestli z nulového nebo skoro nulového daňového základu platíte 15, nebo 20 procent.
Pokud chce tedy vláda, jak říká, pomoci zaměstnancům a povzbudit spotřebu v pochroumané ekonomice, nejspíš by z těch 90 miliard ročně byl větší užitek, kdyby je premiér na nějakém vhodně zvoleném místě vyhodil z okna.
Hamáčkův návrh se jeví o něco rozumněji, protože jednak nebude tak drahý a jednak pracuje i se zvýšením slevy na poplatníka, která bude mít na nízkopříjmové zaměstnance mnohem znatelnější dopad než samotná sazba – například přibude těch s nulovým, nebo skoro nulovým daňovým základem.
Ani Hamáčkova verze ale nijak nepracuje se zoufalou potřebou reformovat český daňový systém ve smyslu změny rozložení daňového břemene a snížení především odvodového zatížení práce.
Opozice teď s pompou uzavírá předvolební protibabišovská spojenectví. Nicméně v případě šílené vládní daňové avantýry zřejmě půjdou čerstvá přátelství stranou. ODS vidí v Babišově návrhu oživení patnáct let starého „daňového kolečka“ Vlastimila Tlustého a z nepochopitelného důvodu jí svítí oči.
Jenže to, co bylo pro stát nepoužitelné před půldruhou dekádou a ODS z toho musela vykličkovat právě „superhrubou“ fintou, není o nic použitelnější ani dnes. Vypálit do veřejných financí státu, který za těch 15 let ještě pěkně nakynul, strukturální díru ve vysokých desítkách miliard, je dnes snad ještě hloupější než tehdy. A jak se budou čerství lidovečtí spojenci tvářit na podporu návrhu, který opět nejvíce nahrává bezdětným bohatým, zatímco chudší rodiny s více dětmi (a tedy vyššími daňovými slevami a nižšími daňovými základy) zcela ignoruje?
Jistě, odmítnout něco, co se prodává prostě jako „snížení daní“, vyžaduje politickou odvahu. Ale alespoň ODS, která druhdy platila za stranu nesoucí ekonomickou expertizu, by měla najít vnitřní sílu tuhle marketingovou oponu strhnout a nebezpečný návrh potopit. Pokud tu sílu nenajde, bude fakticky kolaborovat s Andrejem Babišem na rozvrácení veřejných financí. A to už s ním tedy může jít rovnou do jeho příští vlády. Ostatně by si to zasloužila, protože ten svinčík, který by tahle změna daní nadělala, bude muset právě příští vláda hodně složitě uklízet. Ve zvlášť zajímavé pozici příští kabinet bude, až se za dva roky přiblíží konec Babišova nápadu, a tedy i moment, kdy daně zase skokově vzrostou na dnešních 20 procent.
Jediný rozumný krok od opozičních poslanců by byl využít vládního rozkolu a poslat k šípku oba návrhy na nesystémové kejkle se sazbou daně z příjmu. V nich recept na pomoc zavirované ekonomice opravdu není.
