Článek
Nedá se říct, že by Ústavní soud vládě její už tak dost kulhavé potýkání se s epidemií covidu-19 usnadňoval. Poté, co jí naložil na bedra zcela nekoronavirovou nutnost najít za pár týdnů dohodu na novém volebním zákonu, si teď přisadil ještě konstatováním, že zavření maloobchodu v rámci protiepidemických opatření bylo protiústavní.
Nicméně úkolem Ústavního soudu není – navzdory přesvědčení předsedy vlády – pomáhat kabinetu, ale hlídat ústavní mantinely. Proto vládě nezbývá než srazit paty a s maloobchodem se vyrovnat. V obou významech toho slova.
Nález Ústavního soudu je milosrdný alespoň v tom, že pro neústavnost zrušil jedno vládní opatření, které už beztak neplatí. Důsledek je dvojí.
Na jedné straně vláda nemusí čelit hrozbě, že zítra nebo pozítří se obchody divoce otevřou bez jakýchkoli pravidel. Na straně druhé ovšem platí, že v aktuálním opatření, které soud nezrušil, je maloobchod uzavřen podle úplně stejného mechanismu (tedy plošný zákaz s desítkami vyjmenovaných výjimek bez zdůvodnění) jako v tom, které brněnští soudci označili za protiústavní.
Soudci to nahlas říkat nemohou, protože na to nebyli řádnou procesní cestou tázáni. Ale my laikové si můžeme dovolit usoudit, že články o uzavření maloobchodu v současném opatření jsou rovněž protiústavní, neboť byly prostě a jednoduše překopírovány z opatření předchozího, v němž byly označeny za protiústavní.
Takže vláda bude muset tak jako tak v řádu několika dnů vyřešit jednak otázku odškodnění obchodníků alespoň za dobu platnosti zrušeného opatření a jednak nový a ústavně konformnější způsob, jak držet maloobchod pod kontrolou.
Stojí zato si připomenout, jak se vláda do ústavní pasti dostala. Vydala se do ní sama. To, co na jaře začalo jako tvrdý lockdown všech obchodů s výjimkou supermarketů, potravin, lékáren a drogerií, se postupně stávalo naprosto nepřijatelným chaosem desítek výjimek podle toho, po čem sociální sítě nebo různé nátlakové skupiny zrovna křičely nejhlasitěji.
Tak se porůznu otevřelo nebo zavřelo tu papírnictví, tu dětské oděvy a obuv, jindy zas domácí potřeby nebo hobbymarkety. Naprosto bizarní byla od začátku výjimka pro květinářství, jejichž zboží je zcela nepochybně zbytné, ale zato síť těchto obchodů spadá do majetkového portfolia předsedy vlády. Ani otevřené obchody se zbraněmi a střelivem se nikdo nikdy nepokusil vysvětlit, zato je celkem známý fakt, že myslivecká lobby patří vedle té tabákové k nejsilnějším v zemi.
Je tedy celkem pochopitelné, že absurdní směska povoleného a zakázaného zboží nakonec narazila. Kromě partikulárních zájmů přímo uvnitř kabinetu nebo v nejbližším okolí byla hlavní příčinou jejího vzniku paradoxně vládní neschopnost nebo neochota vysvětlit zavřený maloobchod z hlediska účinnosti boje s epidemií.
Vláda se klidně mohla přidržet prostého imperativu omezení mobility a množství kontaktů. Opřít se o vědecké studie věnované šíření aerosolů v uzavřených prostorách, případně korelaci mezi mobilitou, počtem kontaktů a reprodukčním číslem, a nechat zavřený fakticky celý maloobchod s výjimkou supermarketů, potravin, lékáren a drogerií.
Tuto zjevnou diskriminaci by ale musela otevřeně přiznat a vyrovnat ji skutečným a velkorysým kompenzačním programem pro uzavřené obchody. Takový model má vlastně jedinou nevýhodu – nelze v něm nechat otevřená květinářství.
A tak vláda namísto toho na kompenzacích od začátku nesmyslně škudlila a schovávala je za byrokratické bariéry a současně se nechala zatáhnout do debat o tom, zda je obchod s domácími potřebami epidemiologicky rizikovější než knihkupectví (není), anebo jestli je fér, aby v supermarketu prodávali stejné zboží, které nesmí prodávat malý obchod hned vedle (není). Takové disputace nešlo vyhrát a zhroucení hloupého systému, který vyvrcholil zapáskovanými regály plnými „zakázaného“ zboží, nebylo možné udržet.
Buď se tedy vláda vydá cestou tvrdého uzavření všeho maloobchodu s několika málo výjimkami pro nejnutnější zboží, ale doprovodí jej zřetelným zdůvodněním a velkorysými náhradami přiznané nespravedlnosti. To je jedna cesta.
Anebo může vyrazit druhou, epidemiologicky ovšem mnohem riskantnější cestou, totiž otevřením všech obchodů s propracovanými hygienickými pravidly. Ta budou muset být tvrdě vymáhána jak prodejci samotnými, tak státní kontrolou. Mnoho dat sice nasvědčuje tomu, že přímo v obchodech k žádnému masivnímu šíření viru nedochází, ale to platí, pokud jsou dodržována přísná opatření od respirátorů přes omezení počtu zákazníků po pravidelnou dezinfekci. Otevření obchodů navíc nevyhnutelně znamená zvýšení mobility a s ní také rizika, že k nákaze dojde jinde než v obchodech – třeba po cestě, ve frontě, nebo při klábosení před vchodem do obchodního centra či na jeho chodbách.
Dosavadní schopnost vlády vymáhat vlastní opatření rozhodně svědčí spíše pro příklon k první, jistě méně populární a jistě mnohem dražší variantě. Protože situace v nemocnicích je v tuto chvíli taková, že sebemenší selhání při otevření obchodů urychlí definitivní kolaps českého zdravotnictví o celé týdny.
V každém případě ale platí, že ústavní soudci snad konečně zbavili Česko nutnosti předstírat sofistikovanou debatu o tom, zda je bezpečnější si koupit náboje, knihu nebo boty, případně zda pugét keňských růží patří na rozdíl od zimní bundy mezi nepostradatelné zboží. A za to jim patří vděk.
