Komentář: Jakeš žil, Jakeš žije. Zůstalo po něm příliš mnoho

Miloši Jakešovi bylo dopřáno neopustit svět v porevoluční době, kdy se jeho myšlenky a ideové přesvědčení zdály poraženy a zahrnuty do hlubin skládky historie buldozerem dějin. Transformaci devadesátých let a demokratický kvas počátků milénia nesl opravdu těžce a s hořkostí.

Nakonec se ale zásluhou stávajících politických elit dožil časů, které se sice nestaly dokonalým naplněním jeho bytelného světonázoru, ale v nichž mohl alespoň s jistým uspokojením hledět na sílící potíže nenáviděného demokratického kapitalismu. O generaci mladší nadějné komunistické kádry konce osmdesátých let dnes navíc v mnoha stranických barvách prorůstají státní správou, politikou i veřejným životem vůbec.

Komunisté jsou tichým společníkem centra státní moci, jejich předseda ve vedení dolní parlamentní komory už je součástí politického folklóru skoro dvacet let, ale hlavně – komunistická strana, jakkoli má hvězdné chvíle z hlediska voličské podpory dávno za sebou, drží dnes v rukách bezkonkurenčně nejvíc moci od roku 1989. Premiér, sám bývalý prominentní komunista, je v plné moci nepřekabátěných Jakešových ideových soudruhů, naslouchá jim, radí se s nimi, ustupuje jejich požadavkům.

Ano, vztah mezi Jakešem a KSČM byl trochu problematický. Jakeš soudruhům nikdy úplně neodpustil, že jej po listopadu vyhodili ze strany. Zřejmě ale zároveň chápal, že to udělali se stejně chladným, neideovým pragmatickým kalkulem, s jakým sám Jakeš likvidoval po sovětské okupaci kariéry a životy osmašedesátníků. Komunisté se po revoluci nechtěli a nemohli změnit, tak vyloučili Jakeše a pár dalších prominentů, aby mohli při diskuzích o normalizačních zvěrstvech a neodpustitelné násilné paralýze státu i společnosti ukazovat prstem mimo vlastní řady.

Přesto strana na Jakeše doopravdy nezanevřela. Čilý penzista byl rok co rok pravidelnou „ozdobou“ prvomájových komunistických oslav Svátku práce, nechával se vítat potleskem, fotil se tu s mladými komunistickými nadšenci i postaršími komunistickými poslanci a hádal se s přítomnými protikomunistickými demonstranty všech generací.

V posledních letech jako by Jakešův odkaz ožil hned nadvakrát. Jednou v upadající politické rétorice, která v posledních létech až příliš často připomíná slavné vystoupení v Červeném Hrádku. Nejen premiérské projevy dnes bývají podobným volným blábolivým bezobsažným vláním ukotveným na jediné ideové žerdi. Ta Jakešova byla mnohokrát vyjádřena (jako v nedávném rozhovoru s kolegou Václavem Dolejším) nacvičenými slovy: „Každej chce jen hrabat. Jediná příčina všech zlob na tomto světě je soukromé vlastnictví výrobních prostředků.“ Dá se ale nahradit – či spíše parafrázovat – třeba tím, že všichni kradou. Nebo že příčinou našich potíží jsou nějaké vnější entity od nepřizpůsobivých přes imigranty po Brusel. Nesouvislé blábolení z Červeného Hrádku zapůsobilo ve své době exoticky. Dnes je to standardní součást politické komunikace.

Druhým Jakešovým odkazem je nejsilnější KSČM v polistopadových dějinách, která dnes dusí vládu požadavky na znárodnění vody nebo zdravotních pojišťoven. Před pár lety nadšeně pomáhala vepisovat vyvlastňovací paragrafy do návrhu stavebního zákona.

S Jakešem se také někdejší státostrana rozloučila facebookovým tributem, v němž s vkusem sobě vlastním zvláště zdůraznila, že Jakeš přežil o několik let Václava Havla, jehož zdraví zásadně podlomil komunistický kriminál naordinovaný právě Jakešovou mocenskou suitou.

Nezbývá než si k parafrázi vypůjčit notorický komunistický oslavný výkřik o jednom masovém vrahovi a konstatovat: Jakeš žil, Jakeš žije. Stálo by zato vyvinout maximální úsilí, abychom nemuseli dodávat i zbývající třetí část „Jakeš bude žít“.