Článek
O tomto víkendu bude aspoň jednou dávkou vakcíny proti covidu naočkovaná třetina Česka. V Izraeli to stihli už 27. ledna, v Británii 8. března a v USA 8. dubna. Jak rychle se očkovacím šampionům podařilo naočkovat druhou třetinu populace? Odpověď je znepokojující: nepodařilo se jim to doteď.
V Izraeli se křivka zploštila na 60 procentech, v Británii a USA začal nárůst zpomalovat ještě pod 50 procenty. Podobný trend sledujeme i u nás: čím mladší ročníky se můžou registrovat, tím menší zájem projevují.
Poslechněte si celý komentář i v audioverzi.
S příchodem nakažlivějších mutací se přitom hranice kolektivní imunity blíží 90 procentům – zhruba tolik lidí by muselo dostat vakcínu nebo covid čerstvě prodělat, aby se z nemoci stal výjimečný úkaz. Příkladem rychlého, ale pořád nedostatečného očkování jsou Spojené státy, které teď mají přes úctyhodnou očkovací operaci Warp Speed víc nemocných na milion obyvatel než Česko.
A tak se objevují nápady, jak nějaké to procento nerozhodných zviklat. V Americe zkoušejí v očkovacích centrech hamburgery a hranolky zdarma i losování o jackpot. Česká vláda se po odpudivých amatérských pokusech o kampaň rozhodla pro marketing od profíků. Udělat očkováním tečku za pandemií pomůžou „herečka Ester Geislerová, moderátoři Aleš Háma a Libor Bouček, zpěvačka Victoria Velvet nebo youtuber Lukáš Fritscher“.
To všechno někoho určitě přesvědčí. Třeba lidi, kterým je jedno úplně všechno kromě toho, jestli budou platit za hranolky. Nebo fanoušky a fanynky Lukáše Fritschera, kteří se influencerem nechali v únoru nalákat do Knih Dobrovský, v květnu do KFC, v červnu za ním půjdou do Národního očkovacího centra a v srpnu třeba právě do vašeho autobazaru, pro ceník kontaktujte agenturu Czech Social Production s.r.o.
Zbytku váhajících, čekajících, lhostejných nebo odpírajících to ovšem vysílá jasný signál: vidíme ve vás hloupé děti. Což je blbý signál i v případě, že cílíte na šestnáctileté.
Jenže my cílíme na lidi od šestnácti do sedmdesáti, kteří si zaslouží respekt. Většina z dosud nezaregistrovaných nejsou antivaxeři: 93 % Čechů a Češek považuje vakcíny obecně za důležité pro děti, 87 % za efektivní, 79 % za bezpečné. Jen 12 % z nás v dubnu zcela vylučovalo, že se nechá proti covidu kdy naočkovat. A jak napovídá volně související případová studie komunity amerických odpíračů nošení, dokonce ani na kraji názorového spektra nejsou jenom negramotní magoři.
Liknavost k registraci může mít spoustu více nebo méně rozumných důvodů, které neodčaruje ani magický hlas Victorie Velvet. Za „nejsem proti očkování, ale…“ už jsem toho zaznamenal spoustu:
„… Nemyslím si, že nám říkají celou pravdu.“ Čemuž se hrozně těžko oponuje po tom, jak dlouho WHO vylučovala mezilidský přenos covidu nebo jak obrátila názor na užitečnost roušek. Nemusíme hned do Ženevy, postoje vědců z respektovaných českých institucí se rozpřahávaly po škále od „rýmička“ po „mrazáky v ulicích“, takže je jasné, že někdo důležitý tady kecá. Mimochodem: i když už měsíce víme, že se covid šíří aerosolem, oficiální doporučení pořád častěji tlačí mytí rukou a udržování rozestupů než větrání či setkávání venku. Brát instituce s rezervou je zdravé.
„… Je to jen byznys jako všechno ve zdravotnictví.“ Tohle zkuste vyvrátit člověku s průměrným platem, který se po večerech bavil odhalováním majetků ministra zdravotnictví Petra Arenbergera. Pomalé a spíš symbolické uvolňování patentů na vakcíny z velké míry vyvinuté z veřejných peněz taky nepomáhá.
„… Četl jsem, že…“ a za tím nenásleduje souhrn článku z PutinJeFrajer.org, ale z mainstreamu, který mnohokrát selhal třeba při zasazování zpráv o vakcínách do kontextu. Například že když za týden naočkujete čtvrt milionu převážně starších lidí, pět nastalých nejasných úmrtí za ten samý týden můžeme snadno najít i ve srovnatelné skupině neočkovaných.
„… Nechci se očkovat zrovna teď, čísla jsou nízká a kamarádka měla ošklivou zimnici.“ Případně: „Vakcínu vyvinuli moc rychle.“ První postoj může vést k tomu, že ta čísla zase vyskočí. Se druhým se dá polemizovat, protože se vakcíny testují a hlídají možná až příliš úzkostlivě. Hlavní ale je, že v obou případech se o změnu postoje téměř jistě postará čas. Snad ho nebude zapotřebí moc.
Ostatní vyjmenované důvody opatrného postoje k očkování řešení nemají. Vyplývají z táhlé krize důvěry v instituce, prohlubované občasným potvrzením toho, že měli paranoici pravdu. Co zaseješ při výpravě za iráckými zbraněmi hromadného ničení, sklidíš o osmnáct let později při pandemii.
Není to ale důvod k fatalismu. Něco pro zvýšení proočkovanosti pořád dělat jde. Třeba usnadnit lidem výběr očkovacích látek, když po tom sami volají. Zásobovat vakcínami praktické lékaře. Uznávat v den očkování pozvánku do centra jako jízdní doklad ve vlacích a autobusech.
A možná jedna z nejlepších věcí, které jdou udělat, je nedělat další kampaň. Nelákat lidi do očkovacích center stejnými metodami a tvářemi, jakými k sobě fastfoody tahají náctileté strávníky. A to i když vám jde o mladé. Čím je člověk mladší a zdravější, tím menší roli v jeho úvahách o očkování bude hrát strach z vlastního onemocnění a o to větší roli naopak ochota nebo neochota podstoupit drobné nepohodlí v zájmu celé společnosti. Pokud ho v takovém rozhodnutí brzdí pocit, že společnost není solidární, že je všechno přetvářka a kšeft, pak ho další orloj neautentických influencerů a drobné úplatky ve stylu prodejních zájezdů nepošťouchnou. A jestli ano, tak špatným směrem.
