Článek
Když nezměníme způsob života, riskujeme život samotný. Lidé chtějí vidět konkrétní činy, čas se krátí, apeloval na klimatickém summitu generální tajemník OSN António Guterres.
Máme dluh vůči planetě a musíme změnit náš životní styl, přidala se slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.
Střih. V ten samý den umožnilo zastupitelstvo Olomouckého kraje přeměnit 44 hektarů úrodné půdy na takzvanou strategickou zónu.
Na ploše odpovídající velikosti asi 67 fotbalových hřišť má údajně vyrůst Národní biomedicínské a biotechnologické centrum. Pozemky patří developerovi a jak upozornila MF Dnes, k projektu, který byl domluven před pěti lety, se momentálně nikdo aktivně nemá. Kritici se obávají, že tam vznikne jen prostor na výstavbu dalších logistických hal a že – jako na stovkách míst – ublíží krajině.
„Logicky“ se dá bezpochyby namítnout, že taková věc by život na Zemi nezahubila. Že drancování přírody mívá i mnohem horší podobu a sáhnout do svědomí si mají na prvním místě jiní. Že přít se o nějaké další haly na poli navíc je cimprlich, protože na změnu klimatu mají účinek nula celá nula nula jedna.
Může být. Každé takové z přírodních zdrojů ukrojené kolečko salámu ale zároveň znesmyslňuje ty na nejvyšší úrovni pronášená slova a ohlašované činy. Tichý vzkaz zní: Ať si ti nahoře říkají, co chtějí, naše „realita“ (od které jsou odtržení), je tohle. Dluh vůči planetě? Změnit způsob života? To počká, my „teď musíme“. Budovat, rozvíjet, kráčet vpřed. Samozřejmě – a scestně.
Pro názornost by bylo dobré zařadit v televizních zprávách obě dvě reportáže za sebou. Jestli napřed zastupitelstvo z Hané, nebo summit z New Yorku, na tom nesejde. Něco tu nehraje, to se dá poznat.
Český filozof Milan Machovec (1925–2003) na sklonku života hodně uvažoval o tom, jak odvrátit hrozící zánik. Lidstvo zřejmě nelze zachránit skrze jeho vlastní vůli, protože k záchraně života na planetě prostě člověk není ani geneticky naplánován (vyvíjel se v statisících letech, kdy ekologické hrozby neexistovaly), ani „vychovatelný“, napsal. Bojovat s hrozbami globální smrti je podle něj samo o sobě málo: jde o duchovní a kulturní hodnoty, v jejichž jménu se takový boj vede, a bez mravní obrody je vše marné.
Když se to pokusím snést na hanáckou černozem: dokud nám – společně – nebude připadat evidentní, že například betonování zemědělské půdy kvůli šeredným průmyslovým halám je něco nemravného, a to tak, že přes to takzvaně nejede vlak, nemáme z dlouhodobého hlediska šanci. Tím pádem jsou důležité i symbolické případy. Ždímání planety nedostaneme pod kontrolu jen „opatřeními“ ani „vědou“, ale hlavně skrze myšlení. Vynález typu „chytrá Země“ nás nevytrhne.
To, že z jakékoli potíže – i hrozivé – dřív nebo později tak či nějak vybruslíme, je podle profesora Machovce „jedna z nejnebezpečnějších pověr lidské zpupnosti“.
Kdyby ještě žil, možná by měl v OSN promluvit hned po Gretě Thunbergové. Nebo spíš před ní.
