Článek
Přiznám se: Modlil jsem se před pár týdny, ať los v předkolech evropských pohárů nepošle proti sobě znovu jedenáctky Slavie a Rangers. Říkal jsem si, že v téhle stoce vášní, neporozumění, kulturních rozdílů, zaslepeného klubismu a fangličkářství už se vážně znovu brodit nechci.
Nebesa mě vyslyšela, ale jen napůl. Poslala totiž Rangers na Spartu, očekávaný efekt se tedy stejně dostavil a vyhrocená debata se šmahem vyšroubovala do natolik absurdní roviny, že si kvůli tomu český ministr zahraničí dokonce předvolává britského velvyslance. To proto, že naše děti si z rasismu urážet nenecháme, viz jeho tweet.
To celé pak vytváří platformu pro vtipy, že sotva si to po sporu ohledně dolu Turów vyřídíme s Polskem, vyhlásí statný český lev válku i Spojenému království.
Kvůli fotbalu už se mezi Hondurasem a Salvadorem opravdu kdysi válčilo, nicméně tady to tak horké samozřejmě nebude. A v tomhle případě ostatně nejde o fotbal. Ale o zmatení pojmů, přepálené interpretace a absurdní nastavování původního konfliktu, jehož roznětkou byla na jaře kontroverze mezi pány Kúdelou a Kamarou v utkání Rangers-Slavia.
Dalším průvodním znakem celého toho průšvihu je paušalizování, generalizování a odosobněná nevraživost světa sociálních sítí, kde konflikt velkou měrou probíhá. Vycházejí pak z toho soudy, že Češi jsou takoví a Britové zase makoví, přičemž nic jako průměrný Čech nebo Brit v reálu samozřejmě neexistuje. A jakékoli zjednodušené „národní charakteristiky“ nás neomylně zavedou leda do slepé uličky anekdot o zdegenerovaných lordech, lakomých Skotech a nesnesitelných tchyních.
Velmi nešťastné na tom celé je, že se tenhle svět nepodařených anekdot dostal aktuálně i do titulků renomovaných britských médií, ze kterých se dozvídáme, že rasistické útoky už v Česku realizují i děti. Takže se Češi v očích britské veřejnosti logicky posouvají někam mezi kanibaly a lovce lebek.
S vědomím toho, co jsem právě napsal, tedy že paušalizace je chyba, se jí teď dopustím, protože ono to v principu ani jinak nejde. Tedy jde, přes tisícistránkové sociologické studie. Jenže média prostě s nějakou formou zjednodušení pracovat musí. U článku v novinách či na webu je totiž šance, že si ho někdo přečte, ovšem za cenu toho, že musí být extrémně kratší, tedy výrazně jednodušší než ta sociologická studie. Měl by se psát s poctivým vnímáním a interpretací skutečností, bez překrucování a až ideologického zaslepení. To by mělo stačit. Jenže záleží nejen na novináři, ale i na čtenáři, zda opravdu chce vnímat obsah textu, anebo se raději na sociálních sítích po dlouhé hodiny až dny posedle hnípat jen v titulku či v jediné větě z celého článku.
Figury jsou stejné, interpretace často opačná
No a teď už ta slíbená paušalizace. Pokusím se popsat mnohačetný názor českého prostředí na kúdelovskou kauzu a její vývoj. Alespoň tohle jsou prvky, které mnozí velmi často opakují na sociálních sítích: Kúdela reagoval na ostrou hru Rangers, něco Kamarovi řekl, neprokázalo se co, pak za to od Kamary ještě dostal pěstí. Následně UEFA napařila Kúdelovi tvrdý trest za rasismus, i když se podle široce rozšířeného českého mínění neprokázal.
Paušalizace číslo dvě, takhle nějak asi vidí celý příběh v Británii: Kamara říká, že slyšel od Kúdely, že je „zasraná opice“, Kúdela je tedy rasista a potrestali ho ještě málo. Tím, že se ho fanoušci z Česka zastávají, prokazují, že jsou také rasisty. Ostatně viděli jsme na sociálních sítích ten otevřeně a nezpochybnitelně rasistický transparent. A teď se na stadionu Sparty, uzavřeném dospělým fanouškům kvůli případu rasismu v utkání s Monakem, objevily na utkání s Rangers děti, které rasisticky bučely na Kamaru, jak píše i BBC. No řekněte nám, co je to v tom Česku za svět?
Český svět je jiný než britský. Nicméně z kolébky nám tu rasisté nevyskakují, toho se, prosím, neobávejte.
Pro širší kontext uvedu paušalizaci třetí: Velká část české společnosti po mém soudu stále nepochopila, že nejen otevřený, ale i latentní rasismus je pořád rasismus, podrobněji jsem tento svůj názor před časem popsal zde. Vnímám, že četným zástupcům mladší generace v Česku je západoevropský standard vnímání tohoto fenoménu mnohem bližší nežli generaci starší, zakotvené v tradičních vzorcích, jejichž platnost už odeznívá. Z toho plyne, že je jen otázkou času, kdy i současné britské standardy budou většinově akceptovány také v Česku.
Nicméně aktuálně nám tu, alespoň se mi to tak zdá, stále převažuje model „nejsem rasista, ale…“ A ten se stal spolu s logicky očekávatelným fanděním vlastním barvám součástí celé té linky, která vede k již zmíněné velmi časté české interpretaci, že Kúdela je skoro oběť, protože ho zlí lidé z UEFA tvrdě potrestali za něco, co mu pořádně neprokázali. A i kdyby, tak by jeho provinění v očích mnoha diskutérů, zejména z té starší generace, co jim nějaký ten rasismus nepřijde zase až tak strašný, nebylo prý skoro ničím, v porovnání s tím, že hráči Rangers slávisty na jaře na hřišti div nepřizabili.
A to je úplně jiný náhled než ten britský. Jakýkoli rasistický prvek je pro něj naprosto neakceptovatelný, podléhá tam v praxi principu presumpce viny a společensky se nachází ve zcela jiné kategorii nepřípustného než zmíněná brutální hra.
Mezi britskou a českou veřejností bezpochyby rozdíl ve vnímání rasismu v průřezu existuje. A když tenhle kulturní rozdíl přiživovaný na sociálních sítích klubovými fanatiky následně opepří třeba i Kamarův aktivistický právník či kancléř českého prezidenta, vzniká z toho totální guláš, který se nyní, po zápase Sparta-Rangers, posunul do už zcela absurdní roviny.
Britové už si vytvořili linku „Češi jsou rasisti“. A napojili na ni i akustické reakce dětského publika čtvrtečního utkání na Letné vůči hráči Glenu Kamarovi.
Nepostřehli přitom pár důležitých „detailů“. Například, že Kamara nebyl zdaleka jediným hráčem Rangers s africkými kořeny, který se na Letné představil. Ale děti reagovaly jen na Kamaru. Z toho lze dost snadno odvodit, že tentokrát opravdu nebyl problém v něčí barvě pleti. Ale v tom, že v britském pojetí příběhu je „ten zlý“ Kúdela a oběť Kamara. A v Česku mají mnozí blízko k interpretaci opačné. Právě z toho vyplynula reakce dětského publika na Kamaru.
Ano, útok fanoušků, byť dětských, na osobní integritu fotbalisty také není nic, čemu bychom měli aplaudovat. Ale není to prostě rasismus, jak to prezentovala četná britská média, včetně těch velmi renomovaných. A to nelze hodnotit jinak než jako chybu plynoucí z jisté zaslepenosti, to ať se na mě kolegové zpoza kanálu La Manche nezlobí.
To, že se ve fotbale na nějakou lokálně neoblíbenou figuru píská, není jistě hezké, ale to přece dobře znají i v Anglii, podrobněji i s konkrétními příklady už o tom napsal ve svém komentáři kolega Jiří Hošek. V českých reáliích se takhle na Letné po léta pískalo třeba na Davida Limberského. I na tyhle negativní reakce publika pamatují disciplinární řády, nicméně tresty za projevy tohoto typu jsou obvykle výrazně nižší ve srovnání se sazbami za rasismus. A tohle rasismus nebyl. Nešlo o napodobování opičích skřeků, ale o nepřerušovaný delší tón, který Steven Gerrard, manažer Rangers, v průběhu utkání ani nezaregistroval. Načež se pak po zápase bohužel zase začal ohánět slovy o rasismu.
Je to až bizarní. Zápas na Letné proběhl v převládající pohodové atmosféře, bezprostředně po utkání se všichni usmívali a soupeři si vzájemně tiskli ruce. A tak trochu dodatečně do toho všeho někdo zase narouboval rasismus. V tomto duchu se velmi trefně vyjádřila k věci i Fotbalová asociace ČR.
Každopádně se to celé ještě omočilo v kotlíku, ve kterém se vaří český předvolební guláš, takže se celá věc opět i zpolitizovala, a to za účasti předsedy ČSSD Jana Hamáčka, který vyzval spolustraníka Jakuba Kulhánka, ministra zahraničí, aby si předvolal britského velvyslance.
Jako Arméni a Ázerbájdžánci?
Pánové si spolu vypijí čaj a nejspíš se shodnou, že české děti nejsou rasistické zrůdy. Nicméně představa některých diskutérů, že pak nejspíš britská administrativa nějak umravní ostrovní média, je samozřejmě naivně lichá.
A jak byste to řešil vy, vykřikl na mě někdo na Twitteru. A je to, věru, těžká otázka.
Napadla mě humorná odpověď, že by se mělo apelovat na UEFA, aby při příštích losováních zamezila setkáním českého a skotského (nebo raději komplet ostrovního) fotbalu. Podobně jako se spolu z politických důvodů nemohou potkat ve skupině třeba Arméni s Ázerbájdžánci.
Ale to je samozřejmě stejně absurdní jako řešit celou věc na úrovni debaty Černínského paláce s britskou ambasádou.
Co s tím můžou dělat novináři, čeští i britští? Snažit se psát, co nejpoctivěji a nejpřesněji.
Nabízí se otázka, zda lze o větší vstřícnost požádat i vášnivé diskutéry z hospod a sociálních sítí. Aby na obou stranách sporu zkusili odložit fangličky, sundat si klubové klapky z očí a pokusili se o kapku porozumění. Ano, chápu, v celé řadě případů je to asi dost naivní představa.
Takže nejspíš nezbývá než věřit, že českého soupeře týmu Rangers příště nalosují, teprve až se na téhle historii usadí prach. A až si česká a britská veřejnost budou ohledně vnímání rasismu trochu blíž. Včetně toho, že už ze hry odpadne přepálená přepjatost, stejně jako četné vzájemné předsudky.
