Článek
Máme unikátní příležitost vidět havárii politiky, kterou řídí PR a výzkumy veřejného mínění. Taková politika může mít vysokou popularitu, ale v lepším případě žádné, v horším škodlivé výsledky.
V nedávné historii to není první debakl politiky, ve které PR nahradilo kvalifikovanou znalost. A je škoda, že jsme si museli tuto chybu zopakovat znovu.
První zkušeností byla drtivá porážka od ruské dezinformační operace při našem pokusu o vstup do systému protiraketové obrany a umístění amerického radaru na našem území. I tehdy vláda podlehla vábení komunikačních agentur – namísto věcné bezpečnostní komunikace s obyvatelstvem a opozicí o významu obrany pro nás i Evropu zvolila přesvědčování a kompenzace, a byli jsme poraženi. Ručník do ringu za nás nakonec hodili sami Američané.
Je důležité si uvědomit dvě tehdejší okolnosti. Zaprvé ruské vlivové operaci tehdy věcně i politicky napomohla opozice a stala se jejím nástrojem. Vedla kampaň proti umístění radaru a nakonec využila slabosti vlády a shodila ji v době předsednictví EU.
Zadruhé porážka v radarové kauze znamenala definitivní konec období domácího strategického konsenzu o geopolitice země, který umožnil úspěšný vstup republiky do NATO a později i do EU. V době po radarovém selhání bychom takto závažný a zátěžový krok už patrně nezvládli.
Z obou okolností je dobré vycházet při diskusích kolem řešení aktuálně probíhajícího debaklu covidové „komunikační“ politiky. Opozice by se neměla snažit ze situace vytřískat krátkodobý politický kapitál. Měla by naopak hledat širší konsenzus pro co nejméně bolestnou cestu krizí, která nás čeká.
To, co jsme u radarového debaklu příliš nevnímali, je u covidové porážky zcela zřetelné: nejsme jen pozorovatelé nebo jízliví glosátoři premiérova neúspěšného komunikačního experimentu a chybného postupu. Jsme jeho laboratorním materiálem i plátcem zároveň. Dopady i náklady poneseme všichni.
Jde o tvrdou lekci, jejímž základem je skutečnost, že covid nebere na PR žádný ohled. Měří pouze naši odolnost, kvalitu obrany a schopnost se zorganizovat a disciplinovat.
Je sice populární nebrat covid příliš vážně a pasivitu v obraně (podle výzkumů a PR) odůvodnit zájmem a touhami lidí. Cílem této taktiky bylo, aby tomu potřebná část voličů uvěřila. Covid ale není volič. Covid je ofenzivní a nepřátelský virus, který devastuje ekonomiku, společnost i kvalitu života lidí. Není náhodou, že se na jeho podcenění opět veze dezinformační operace asijské a východní provenience.
Covid vyžaduje aktivní a kvalifikovanou obranu. Systematickou, veřejností sdílenou a cílevědomou, bez okázalých řečí. Je to nemilosrdná bitva. Zatímco popularita vyžaduje pravý opak – nekomplikovat lidem život a dát jim pocit, že „to“ za ně vláda zvládne a zvládá. Jakmile tedy byly odborně doporučené sociální restrikce a včasné nasazení roušek identifikovány jako nepopulární, premiér vše zablokoval a jeho PR zdůvodnilo.
Nyní covid svou expanzí odbourává a ztrapňuje PR i sebechválu premiéra a ten pochopitelně ztrácí nervy. Českou republiku žene vývoj do mezinárodního uzavření, do pozice vychloubačných blbečků, kteří se napřed vytahovali na jiné a nyní na ně došlo. Politika řízená PR a skutečná obrana se navzájem vylučují. Obrana vyžaduje odborníky a kvalifikované nepopulární kroky, nikoli obratné komunikátory.
Dnešní kolaps, který je důsledkem expanze pandemie a úpadku důvěryhodnosti vládní epidemické politiky, s námi zůstane. Bude mít nemalé náklady, vláda se však k odpovědnosti nepřihlásí. Naopak ji bude svalovat na kdekoho. Má tu výhodu, že náklady rozpočtového deficitu dopadnou na celou zemi. Stejně jako náklady všeho, co nekontrolovaná expanze covidu může ještě přinést.
Škoda je o to horší, že je zbytečná. Ve zdravotnictví se udělalo mnohé – v jeho vybavení a modernizaci, v synergiích a zejména v enormním a obětavém nasazení lidí. Také po bezprecedentním experimentu ve školství a ve veřejném sektoru a správě jsme o něco dál. Ekonomika naznačila nejen oživení, ale také zájem na vlastní restrukturalizaci. Extrémní deficit se mohl opřít o zapojení unijní pomoci, protože v této krizi opravdu nejsme sami. Výsledek je ovšem jiný: nezvládli jsme to.
Od této vlády a od tohoto premiéra patrně potřebnou změnu přístupu čekat nelze. Opustit líbivé PR a nasadit nepopulární restrikci by znamenalo mentální i politickou otočku o 180 stupňů. Bránit se přitom musíme, protože zatím nemáme vakcínu a míříme do období zhoršené imunity lidí v podzimním a zimním čase.
Rituální oběť ministra zdravotnictví sice možná ještě přijde, ale on sám spíše není odpovědný. V kritických chvílích je zcela zřetelně manipulovaný premiérem a jeho PR agenty.
Variant, jak se vyhnout chaosu a rozpadu integrity vlády, asi není mnoho. Zkusme tedy zvážit alespoň některé:
1. Koncept aktivace krizového štábu je bezprostředně asi krokem správným směrem. Oslabuje monopolní odpovědnost a pravděpodobné chyby premiéra, který – jak jsme viděli při posledních interpelacích – ztrácí integritu a nemá potřebnou sebereflexi.
2. Otázkou je, zda by se v krizovém štábu měly aktivně zapojit opoziční strany za předpokladu, že dokážou vzájemně spolupracovat na potřebných ozdravných krocích v obraně před expanzí nákazy. Opozice má limitované vlastní expertní kapacity, nemá „stínový“ pandemický tým a plán. A jeden nevydařený krok se zapojením populárního zubaře jako „námezdního žoldnéře“ bez zkušenosti s veřejnou agendou snad stačil. Má opozice na víc? A společně?
3. Shození vlády nelze riskovat, protože nemůžeme čekat, že by Pražský hrad byl schopen situaci řešit a složit žádoucí, odpovědnou přechodnou vládu. Stávající kabinet musí v běžných agendách pokračovat naplno. Zejména v přípravě odpovědného rozpočtu, v opravě stále děravější kybernetické obrany, v modernizaci infrastruktury, v plnění náročného programu restrukturalizace energetiky. Ale také v řešení ochrany krajiny, boje se suchem a obnovou klimatických agend. A zejména musí udržet v chodu životně důležité sektory školství a veřejné správy, důležitá bude i příprava na předsednictví EU a tak dále.
4. Přesto se zřejmě nakonec nevyhneme dřívějším parlamentním volbám nejspíše v červnu příštího roku. Pro krizový vývoj i pro předsednictví EU budeme potřebovat vládu s čerstvým mandátem, dostatečnou výkonnostní kapacitou a odpovídajícím programem. A je důležité, aby si tuto potřebu uvědomila i vládní koalice. Nikdo samozřejmě nemohl s pandemií počítat, ale nezvládnutí základních programových bodů, jako je důchodová reforma, již vláda nedožene a jejich další odklad nás bude stát víc, než si můžeme dovolit. Přílišná koncentrace moci a rozhodování do rukou premiéra je při jeho současné indispozici viditelnou bariérou dalšího ozdravného postupu. Tento fakt musí vidět i ČSSD, která by neměla vývoji bránit.
5. Samozřejmě musíme počítat i s ingerencemi z těžko předvídatelného a nečitelného Hradu. Je ale v rukou Poslanecké sněmovny, aby postup usměrnila demokraticky a ústavně kontrolovaným a předvídatelným způsobem. I za cenu širších politických jednání a dohod. Především bychom se neměli dostat na maďarskou autoritářskou cestu, a to za žádných okolností.
Pohybujeme se v pásmu, kde se pandemická krize může ještě prohloubit o krizi politickou. Je na vládní koalici i opozici, aby našly schůdné, demokratické a ústavní řešení, které povede zemi z krize ven. Náš ústavní systém a jeho instituce jsou nadále zcela funkční. Je třeba se o ně opřít.
Neskuhrat a konat.
