Článek
Počáteční strategie obou koalic byla jasná: Zabránit případnému propadu malých stran, které by letos nepřekročily pětiprocentní hranici. Hrozilo to TOP 09, v silné pozici nebyla KDU-ČSL. V případě Pirátů a STANu byl při vzniku koalice ve slabší pozici STAN: Sice úspěšný v krajských a senátních volbách, ale poslední sněmovní volby mu přinesly nervy do posledních okamžiků sčítání (s výsledkem 5,18 %).
Předvolební koalice v sobě nesly riziko, že strany uvnitř nich povedou kampaň proti sobě (kroužkování). A také to, že potencionální voliči jedné ze stran odejdou kvůli koaličním partnerům, místo toho, aby spojenectví vyvolalo synergii. Co se stalo? V průběhu kampaně se žádné výrazně bratrovražedné války neprojevovaly. Naopak, voliči, kteří tentokrát nemuseli mít obavy z pětiprocentní hranice, menší strany volili. A zakroužkované preferenční hlasy přinesly výrazné zisky právě menším koaličním partnerům. Nejenže tak tyto strany umístily mnohem víc svých kandidátů, než předpokládaly, ale získaly i výraznou finanční injekci, protože stát platí ročně částku 900 tisíc korun na jeden poslanecký mandát.
Podle dosud neoficiálních výsledků TOP 09 zdvojnásobila své zastoupení ve Sněmovně (ze 7 poslanců na 14), více jak dvojnásobný je výsledek KDU-ČSL (z 10 na 23) a STAN má dokonce pětinásobné zastoupení (z 6 na 33). ODS, která byla vůdčí silou koalice, a z logiky věci parlamentního systému by měla získat post premiéra, posílila přibližně o třetinu (z 25 na 34 křesel). Katastrofálně skončili Piráti, kteří spadli z 22 mandátů na pouhé čtyři.
Analýzy voleb nás ještě čekají. Jistě proběhnou na stranických sekretariátech, budou je řešit i politologové. Ale již nyní se můžeme zamyslet nad příčinami výsledků, byť jen ve formě dílčích poznámek.
Poznamenejme tedy, že nechybělo mnoho a hra o vládu mohla vypadat úplně jinak. Dvě politické strany zůstaly těsně pod pětiprocentní hranicí, což je rozdílné rozdání karet než v roce 2017, kde naopak tři politické strany do Sněmovny prošly, aniž by dosáhly 6 %. Zatímco nyní se rýsuje reálná možnost sestavit většinovou vládu na bázi pravostředových koalic, po minulých volbách většinová vláda bez krajních politických pólů (buď KSČM, nebo SPD) nebyla možná.
Nutné je ale říci, že pětiprocentní hranici Přísaha a ČSSD nepřekročily díky tomu, že zejména Spolu se podařilo zmobilizovat své potencionální voliče; a potencionální voliči ČSSD zůstali doma, Přísaha se zřejmě dostala na své maximum. O pět procent vyšší volební účast tak fakticky vedla ke zvýšení počtu hlasů nutných pro překonání pětiprocentní hranice.
Ale i v takové konstelaci měli sociální demokraté šanci pět procent překročit. Naprosto nevyužili záříjové vítězství sociální demokracie v sousedním Německu. Zdůraznění tohoto faktu v závěrečné fázi volební kampaně mohlo jedno či dvě procenta potenciálních voličů ovlivnit: Důrazem na to, že sociální demokracie jako ideový proud není mrtvá a stále představuje významnou alternativu. Pravděpodobně ČSSD počítala s tím, že ji ve finiši kampaně podpoří prezident Zeman, jehož vliv u části sociální demokracie a jejích příznivců je stále velký. To se vzhledem k okolnostem prezidentova zdravotního stavu a hospitalizace nestalo. Ale zřejmě nemá smysl hádat, co by přineslo půl, jedno či dvě procenta hlasů. Problém je mnohem hlubší a týká se celé české levice.
Největším překvapením ve volbách pak byl neúspěch Pirátů. Nejenže celkový výsledek jejich koalice se STANem byl překvapivě nízký vzhledem k dlouhodobým výzkumům veřejného mínění, ale mnoho jejich voličů se rozhodlo preferovat kandidáty STANu. Kam zmizeli voliči Pirátů, bude stát za důkladnou analýzu, ale již v průběhu kampaně zaznívaly kritiky, že Piráti opouštějí své voličské jádro.
Kdo jsou tito voliči? Především vzdělanější lidé z mladší a střední generace, kteří se nebojí digitalizace, nečekají volební úplatky v podobě navyšování sociálních dávek, ale řešení problémů včetně těch sociálních. A přestože Piráti mají v tuto chvíli asi nejlepšího reprezentanta pro tyto otázky v podobě Olgy Richterové (do Sněmovny se dostala), prostor pro nastolování témat jako dostupnost bydlení, nastavení důstojného systému péče o seniory nebo návrat do zaměstnání po mateřské dovolené byl minimální.
Mimochodem právě se STANem mohla být šance tato témata více propojit, protože řada věcí se dá řešit na místní úrovni. Jestliže z úst pirátského poslance zaznělo, že jesle jsou reliktem minulosti, aniž by navrhl finančně dostupná řešení, jistě mnoho matek a otců, které se chtějí vrátit do práce dříve, než děti dosáhnou tří let, k volebním urnám nepřivedl. To, že za pirátského pražského primátora Hřiba před volbami zdražilo jízdné v hromadné dopravě i parkování na odstavných parkovištích, mohlo také odvést potencionální voliče, kteří považují životní prostředí za životně důležité. Je nesporné, že kampaň proti Pirátům byla drsná a určitě je poškodila, možná proto někteří voliči v rámci koalice nakonec preferovali STAN. Ale hlavní problém byla obsahová orientace kampaně jako takové.
Jak již jsem zmínila, výsledky ovlivnila vyšší účast a schopnost zejména koalice Spolu zmobilizovat potencionální voliče. A co Andrej Babiš? Jeho kampaň byla jako vždy jednoznačně cílená na konkrétní skupiny s přesně nadávkovanými tématy, včetně mobilizací svých potencionálních voličů. Domnívám se ale, že v této kampani byla jedna osudová chyba: pozvání Viktora Orbána v jejím závěru.
Pomoc zahraničního politika v kampani není neobvyklá; ale vždy by to měl být někdo, kdo navýší lesk volebního lídra. Kdyby Orbána pozval pan Okamura, tak mu to nějaké další voliče asi přivede, protože by ukázal, že ho bere vážně i premiér nějaké cizí země. Ovšem pan Orbán je – směrem na Západ – fakticky v mezinárodní izolaci. Zjevně posunul politický režim (kontrola soudnictví, kontrola veřejnoprávních médií, nepotismus) směrem, o nějž se podle opozice snaží i Andrej Babiš. Takže pozvání ani tak nedodalo „lesku“ premiéru Babišovi, ale vyvolalo rozpaky a nejistotu i u některých voličů ANO a některé voliče opozice asi upozornilo, že situace je skutečně vážná a že k volbám jít musí.
Přestože po dlouhé době se zdá situace v Poslanecké sněmovně přehledná, nečekejme lehké časy. Nejvážnější otazníky jsou v tuto chvíli nad zdravotním stavem prezidenta Miloše Zemana, a tudíž i nad možnými scénáři dalších kroků, které je nutné po volbách učinit. V případě, že prezident nebude schopen vykonávat funkci, přejímá agendu týkající se demise a pověření nové vlády předseda Sněmovny. Do 21. října je jím Radek Vondráček z ANO, pak končí mandát všech poslanců zvolených v roce 2017. Schůzi nové Sněmovny má svolat prezident, pokud tak neučiní, sejde se dolní komora automaticky třicet dní po volbách. Tam se pak zvolí nový předseda, který by v případě, že by prezident i nadále nemohl plnit svou funkci, převzal zmiňovanou agendu.
Součet hlasů obou koaličních uskupení dává jednoznačnou většinu. Mají nesporně legitimní nárok vytvořit vládu. Zároveň také nesou obrovskou odpovědnost za to, zda změní styl vládnutí a komunikaci vůči veřejnosti. Lehká agenda je určitě nečeká.
