Článek
Pro konkrétnější pochopení, jak mohou daňová opatření schválená z popudu ANO Poslaneckou sněmovnou znetvořit česká města, se s dovolením na moment obrátím do minulosti. Liberecký architekt Filip Landa před deseti lety napsal mimořádně populární text. Analyzoval urbanistický a architektonický úpadek města, k němuž došlo za tichého přitakání politiků řáděním bezectných developerů. Stať pojmenoval „Město, které spáchalo sebevraždu“.
Uběhlo deset roků, Liberec je pořád dole, a to hlavně kvůli absurdnímu dluhu v aktuální výši zhruba 1,6 miliardy, který po sobě zanechala vláda ODS. Zohyzděná spodní partie města se ještě ani neosmělila zvednout se z chudinského kouta, aby nyní inkasovala další kopanec do svých již tak kostnatých beder.
Liberec už před daňovými škrty počítal s faktem, že bude příští rok kvůli koronaviru o 100 milionů chudší. A že si kvůli tomu vezme další úvěr – stopadesátimilionový. Parlamentní daňová zabijačka by ovšem připravila město o dalších přibližně 160 milionů. Což pro sídlo s dvoumiliardovým rozpočtem není málo, řečeno krotce.
Výsledek hlasování proto nepřekvapivě vybudil značné emoce. Krajský hejtman Martin Půta například hovoří o „nezodpovědném šílenství“. Leč nebuďme melodramatičtí, Liberec přežije. Byť za cenu, že například od ledna zdraží jednorázové jízdenky v městské hromadné dopravě z 20 na 24 korun. Čímž lze ilustrovat oblíbený omyl, totiž že průměrně vydělávající člověk díky daňovým novinkám zbohatne. Ano, v čistém vydělá o něco víc, vzápětí ale tyto peníze utratí právě třeba za dražší cestování autobusem a tramvají. Ba co hůř, nebude-li mít město na investice, na plánované stavění obecních bytů kupříkladu, může nespočet lidí přijít o práci.
Co je ale na celé věci nejhloupější – Liberec, a spolu s ním stovky dalších měst a obcí po celé zemi, může skartovat své plány, zahodit ambice a smířit se s provinčním osudem. Srozumitelně to vysvětluje liberecký městský architekt Jiří Janďourek. Relativně nedávno nastoupil na radnici s vizí, jak postupně v příštích dekádách vrátit Liberci jeho slávu z devatenáctého století, kdy se co do významu řadil hned za Prahu.
Dnes je z Janďourkových slov cítit zmar. Říká, že omezením investic, k němuž zákonitě dojde, utrpí nejvíc místní lidé. Střední a vyšší třída z řad majitelů dodavatelských firem a jejich zaměstnanců, ale i lidé přímo placení městem, dlaždiči nebo třeba řidiči. A konečně také učitelé, hlavně ti univerzitní. Protože z města, které je zabité, začnou mladí lidé v houfech prchat jinam. Utrpí parky a dětská hřiště, na jejichž údržbu, natož zvelebování nebudou peníze. Což je nakonec možná to nejmenší. V tristním stavu zůstanou veřejná prostranství některých libereckých sídlišť, za své vezmou plány na řešení parkovací krize, opět speciálně na sídlištích. Peněz se nebude dostávat na opravy, natož budování nových škol a školek. Bůhví, jak dopadne chystaná rekonstrukce plaveckého bazénu, budovy Uran pro úředníky, hokejového stadionu, divadla či zastaralých expozic v zoo.
Možná nijak. Veškeré miliony spolkne běžný provoz, a to ještě v ořezaném režimu. A jak dodává architekt a urbanista Janďourek, do deseti let bude mít Liberec vlivem všech těchto okolností o pět tisíc obyvatel méně. Cílevědomí lidé a mladé rodiny odejdou do větších sídel (ano, do Prahy), která si i přes škrty díky finančním polštářům a absenci dluhů, jež brzdí Liberec, povedou lépe.
Což se, a tady se kruh uzavírá, odrazí na tom, že z rozpočtového určení daní získá Liberec méně peněz a půjde ještě hloub.
Kdybych chtěl parafrázovat titul Landova textu, zmíněného v úvodu, nemohl bych dnes než napsat: Město, které zavraždila Babišova vláda.
