Článek
Ohrožováni covidem-19, těžko vnímáme děje v pozadí pandemie. Neděje se toho přitom málo a nejde jen o rozhazování miliard. Jeden z dějů, který by nám neměl uniknout, protože může zásadně ovlivnit směřování této země, se rozhoduje právě v těchto dnech. Nese až romantické jméno „Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice a o změně zákona č. 165/2000 Sb., o podporovaných zdrojích energie“.
Právě jej projednávají poslanci. Hlasovat se bude nejspíš v listopadu, od 1. ledna by měl vstoupit v platnost. Předloha je to vlastně poměrně jednoduchá a vřele doporučuji její přečtení. Může nás totiž stát nejen hodně peněz a na dlouhou dobu, ale může také zásadně omezit náš vliv na pozici naší vlastní země. Předlohu naleznete zde.
Podle prvního paragrafu je účelem zákona jednak v zájmu ochrany klimatu přispět k dekarbonizaci výroby elektřiny a jednak zajistit energetickou bezpečnost Česka prostřednictvím výroby elektřiny v nízkouhlíkových výrobnách na českém území.
Nic než jádro
O co zákonu skutečně jde, odkrývá hned paragraf druhý, který vysvětluje pojmy:
a) nízkouhlíkovou výrobnou (se rozumí) výrobna elektřiny na území České republiky s jaderným reaktorem s instalovanou kapacitou o minimálním elektrickém výkonu 100 MW připojená po roce 2030 do elektrizační soustavy,
b) smlouvou o výkupu (se rozumí) smlouva uzavřená mezi Českou republikou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“) a oprávněným investorem nízkouhlíkové výrobny upravující vzájemná práva a povinnosti k zajištění výroby a dodávky elektřiny z nízkouhlíkové výrobny do elektrizační soustavy České republiky a k zajištění návratnosti investic do nízkouhlíkové výrobny vynaložených oprávněným investorem nízkouhlíkové výrobny,
c) oprávněným investorem nízkouhlíkové výrobny (se rozumí) osoba, která je držitelem státní autorizace na výstavbu výrobny elektřiny v jaderném zařízení podle energetického zákona,
d) realizační cenou (se rozumí) cena za elektřinu vyrobenou v nízkouhlíkové výrobně a dodanou do elektrizační soustavy České republiky, kterou obdrží oprávněný investor nízkouhlíkové výrobny od ministerstva na základě smlouvy o výkupu.
Daňový poplatník jen zírá
Laicky řečeno bude patrně schválen zákon, kterým si Česká republika ukládá, že snížení emisí musí dosáhnout výstavbou jaderné elektrárny o výkonu nad 100 MW, že výstavbou pověří jednoho autorizovaného stavitele, který rozhodne o všem ostatním, že výrobu elektřiny závazně zajistí jejím závazným odběrem, a to za cenu, která bude krýt náklady a přiměřený zisk a bude dohodnuta závazně smluvně předem (nikoli trhem) na 30 let. A konečně že na výstavbu elektrárny stát staviteli půjčí a ten bude půjčku prodejem elektřiny za ony fixní ceny splácet i s úrokem.
Poslanecká sněmovna tedy neprojednává smlouvu samotnou, ale zavazuje stát a deleguje na ministerstvo průmyslu a obchodu povinnost dojednat a podepsat tuto komplexní smlouvu s dodavatelem a autorizovaným provozovatelem podle výše uvedených parametrů. A to již bez jejího dalšího projednání v Poslanecké sněmovně.
O skutečném dodavateli či dodavatelích jaderného bloku, jeho nákladech, financování, výkupní ceně a dalších finančních a technických parametrech rozhodne ministerstvo průmyslu a obchodu nebo v lepším případě vláda zcela samostatně a bez možnosti parlamentní korekce. Daňový poplatník může jen zírat.
Nejenže si to celé zaplatí, půjčí si na to a bude si půjčku splácet nakupováním elektřiny podle předem dohodnutých výkonů a cen, ale jaksi do toho dál nebude moci ani mluvit. A protože horizont rozhodování o dodavateli jsou dva roky a dokončení rozhodně ne méně než dekáda, nebude to nijak pálit ani tuto vládu. Zato to bude pálit naše potomky, a to v mnoha ohledech.
Nejen Kreml
Jsou tu finanční parametry. Vláda uvádí náklady stavby 180 miliard korun, ale ve skutečném světě jsou rozpočty prakticky všech staveb nejméně na trojnásobku – ano, připravme si dalšího půl bilionu v příštím desetiletí. Kromě peněz je ale ve hře také vážné bezpečnostní riziko.
Není tajemstvím, že o stavbu se bude ucházet ruský Rosatom. Není tajemstvím, že Rosatomu může Česko pomoci k získání evropské certifikace. Není tajemstvím, že Rosatom u nás na své pozici hlavního uchazeče pracuje dlouhodobě a vybudoval si zde řadu politických, obchodních, technologických i administrativních kontaktů a vztahů zejména na ministerstvu průmyslu a obchodu. Není tajemstvím, že podobným kontraktem v Maďarsku začal sílit ruský vliv v maďarské ekonomice i politice. A není tajemstvím, že takový kontrakt má v Kremlu silnou podporu – a nakonec nejen v Kremlu.
Stejně tak není tajemstvím, že další uchazeči nejsou zdaleka tak dobře připraveni a lokálně zavedeni nevyjímaje americký Westinghouse, který není v dobré kondici a nebude poslouchat žádná doporučení své vlády.
Bezpečnostní rizika obsažená ve zmíněné legislativní předloze tedy zdaleka nejsou jen energetického charakteru, jak zdůrazňuje ministerstvo průmyslu a obchodu a jeho předloha. Jsou především geopolitického a vnitropolitického charakteru. Pohled do Maďarska, ale i Srbska nebo Běloruska, kde Kreml uplatňuje svůj vliv, by nám měl stačit stejně jako osud všech domácích politických odpůrců Kremlu.
Vstup ruských nebo čínských dodavatelů do české energetiky je proti našim geopolitickým a bezpečnostním zájmům. A protože na povinnosti chránit naši energetiku před vstupem nedemokratických zahraničních státních hráčů varuje také BIS, není zřejmě její ředitel již poněkolikáté povýšen na generála.
Trh, když se to hodí
Při projednávání v hospodářském výboru Sněmovny se pokoušel do předlohy protlačit potřebná bezpečnostní omezení a parametry pro výběr dodavatelů poslanec Pirátů Jan Lipavský. Návrhy to sice nejsou zcela brilantní, ale jsou nepochybně funkční a dají se vylepšit. Narazil ovšem na odmítnutí poslanců ANO, ČSSD a STAN zejména s tím, že apriorní omezení spektra dodavatelů omezuje volnou soutěž. A to prosím u zákona, který plánováním fixní výkupní ceny zcela neguje trh, technologický pokrok a připouští deformaci vývoje cen energií na příštích několik desítek let za cenu masivních státních dotací daňovými prostředky.
Postup ministerstva průmyslu a obchodu při dojednávání smlouvy s autorizovaným dodavatelem vzbuzuje obavy, které ještě zesílí po přečtení zamítavého stanoviska vůči návrhům poslance Lipavského. Úřad je označuje za „redundantní“, protože zohledňovat bezpečnost musí ze zákona. Ovšem hned vzápětí vyvolává pochybnost o vlastní kompetentnosti, protože za hlavní bezpečnostní zájem státu označuje jeho energetickou bezpečnost a zajištění elektřiny.
Stručně řečeno, ministerstvo nadřazuje národní dodávky elektřiny nad geopolitickou ochranu a nezávislost země na firmách, které k nám mohou vnést geopolitické zájmy nedemokratických či nepřátelských států.
Stačí se přitom podívat na probíhající ruské hybridní a dezinformační operace vůči nám včetně covidových dezinformací. Nebo na genezi celé kybernetické agendy Huawei a na nátlak Pekingu ohledně návštěvy předsedy Senátu na Tchaj-wanu. Jakým směrem by mohla vést energetická spolupráce s těmito zeměmi, je z toho celkem patrné.
Příliš suverénní průmysl
Nebudeme-li v první řadě rozhodovat o své geopolitice, nedostaneme se bezpochyby ani k rozhodování o své energetické bezpečnosti. Komentáře ministerstva průmyslu a obchodu k návrhům nadřadit bezpečnost nad energetiku jsou jasným indikátorem rizikovosti celé situace. Resort průmyslu prostě nemůže a nesmí rozhodovat o geopolitice a bezpečnosti země. Je na Poslanecké sněmovně, aby tyto priority chránila a prosazovala zejména do strategických energetických rozhodnutí.
Ale formulujme to zcela jasně. Bez apriorních bezpečnostních bariér a korekcí a s rozhodováním pouze v rukách vlády a ministra průmyslu a obchodu si ruský nebo čínský dodavatel u nás cestu k jaderné zakázce najde a prosadí. Naše konkurenční ani administrativní prostředí nejsou z kvádru, naopak jsou měkká a ohebná. Ovšem otevřenost k nepřátelům naší suverenity a demokracie jsme ve své historii již vyzkoušeli a zažili několikrát. A draze zaplatili. Chceme to zkoušet znovu?
Protože vláda, ministerstvo průmyslu a obchodu, Pražský hrad i ČEZ vyvíjejí enormní tlak na urychlené projednání předlohy, lze situaci považovat za urgentní. Je nutné apelovat na poslance s několika významnými obrannými parametry, které by měla předloha buď zahrnout, anebo být vrácena k přepracování:
1. Sněmovna by neměla rezignovat na své právo vidět a mluvit do přípravy, projednání a schválení kontraktu na realizaci stavby. Naopak by měla normu upravit tak, aby mohla vládu kontrolovat a nepříznivý vývoj případně zastavit nebo upravit.
2. Sněmovna by měla akceptovat bezpečnostní pozměňovací návrhy, které hospodářský výbor ignorantsky zamítl, a do předlohy vložit bezpečnostní a smluvní mechanismus restrikce, případně povinnost bezpečnostně prověřit všechny uchazeče prací našich bezpečnostních služeb. A to ještě před jejich vstupem do tendru.
3. Je těžké uvěřit, že Sněmovna je ochotna projednávat předlohu se záměrně podhodnocenými finančními parametry a bez ohledu na kalkulaci alternativních způsobů dosažení uhlíkové neutrality v energetice. Tento postoj vlády a Sněmovny trochu připomíná dobu, kdy byla kybernetika u nás považována za buržoazní pavědu. Připomeňme si prognózy totálního kolapsu německé energetiky po opuštění jádra.
4. Poslanci z Vysočiny by měli jasně říci, zda považují lokaci stavby a její extrémní spotřebu přírodní vody za vhodný počin k uchování a ozdravení krajiny a vysočinských lesů, nemluvě o otázce úložiště jaderného odpadu.
Celkově je třeba doufat, že Poslanecká sněmovna neztratí v zásadních bezpečnostních agendách svou pozici kompetentního suveréna a nerezignuje na svou roli kontrolora vlády. Tím spíše, že vláda působí v této agendě manipulovaným a rezignovaným dojmem. Pokus o přesunutí klíčové kompetence čistě do rukou exekutivy a ministerských úředníků bude pronásledovat především budoucí vlády, poslance a zejména občany tohoto státu. Na zmanipulovanou legislativu budeme doplácet dlouho a v mnoha směrech.
