Článek
Slovenské odmítnutí Istanbulské úmluvy pár dní před volbami do Národní rady, soud a odsouzení amerického filmového producenta Harveyho Weinsteina za znásilnění, předělání konceptu soutěže miss v Německu. Nebo také premiéra dokumentu Víta Klusáka V síti, jenž se zabývá problematikou sexuálního predátorství a zneužíváním dětí a mladistvých na internetu. Nebo třeba schválení nového zákona ve Skotsku, který má zavést, aby byly menstruační potřeby dostupné zdarma. To vše se odehrálo v časovém rozpětí bezmála jednoho týdne a (opět) ukázalo, jaký potenciál tady máme v proměnu na skanzen takzvaných tradičních hodnot.
„Nechceme jít cestou Polska a Maďarska,“ zněl podtitul nedělní demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii. Samozřejmě, nejvíc jde o protest proti koncentraci různých forem moci v několika málo rukou, nicméně se sluší upozornit právě i na postupné „zbožšťování“ vžitých rolí na základě pohlaví. Nová německá miss, pětatřicetiletá Leonie Charlotte von Haseová, kterou zvolila ženská porota, se nám nelíbí, protože je „stará“ a „málo hezká“, nesplňuje naše zaběhané představy o vítězkách (v posledních letech celosvětově upadající) soutěže. Nechceme si přiznat, že „úchyláci“ obtěžující děti na internetu nemusejí být pouze pedofilové (spolek pedofilů ČEPEK dokonce chtěl na film přispět, aby napomohl destigmatizaci této sexuální odchylky), ale také lidé, které vzrušuje pocit moci nad někým slabším.
Žijeme ve vzorci, do něhož nedokážeme dosadit nové proměnné, které přinesly společenské změny posledních desetiletí.
Vzorkem k pozorování se může stát i zmíněná Istanbulská úmluva. Její hlavní náplní je předcházet domácímu násilí a obecně násilí páchanému na základě pohlaví a genderu. Kritiky smlouvy jsou často i odpůrci migrace, ne-li přímo prosazovatelé nulové tolerance islámu. Přitom jsou v ní ale ustanovení, která by se mohla líbit i jim. „Smluvní strany zajistí, aby žádné násilné činy spadající do působnosti této úmluvy nebylo možno ospravedlnit jinou kulturou, zvyky, náboženstvím, tradicí nebo takzvanou ‚ctí‘,“ píše se v článku 12. Vždyť to je obrana naší civilizace par exellence. Po jejím přijetí by se změnilo pramálo, Česko by udělalo víceméně symbolické gesto, že mu na vymýcení diskriminace na základě pohlaví záleží a že považuje pohlavně, respektive genderově podmíněné násilí (stejně jako násilí s rasovým nebo náboženským motivem) za nepřijatelné.
Místo toho v posledních měsících vláda jako by předstírala, že úmluva ani neexistuje – hezky to šlo vidět na prosincových interpelacích, kdy se poslankyně uskupení Trikolóra Zuzana Majerová Zahradníková premiéra Andreje Babiše ptala, jestli chce úmluvu přijmout. A on jen: „Babiš nemá žádný střet zájmů a nic se nebude vracet.“ Schválení smlouvy chtěla prosadit alespoň vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Ta však teď po odhalení dávné spolupráce s komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem už asi bude spíše jen mlčet a neupozorňovat na to, že z funkce neodešla.
Tím, že před novými pohledy na člověka, potažmo na to, co od nás společnost vyžaduje a ukládá nám na základě vrozeného pohlaví (to je nejjednodušší popis genderu, nikoli to, že si můžeme pohlaví vybrat, jak to vždy tak rádi převracejí bojovníci proti feminismu), zavíráme oči, sami sebe oddělujeme od světa, který už kráčí jiným směrem. Tím, že se nechceme vzdát jasně vymezených rolí, vytvořených bůhví kdy, se tou zemí pro budoucnost, „Country for Future“ z plakátu, nestaneme.
Jeden bonmot praví, že tradice není uctívání popela, ale udržování ohně. Pokud tedy lpíme na našich humanistických hodnotách, je třeba jejich plamen rozdmýchávat dalším a dalším promýšlením role člověka ve společnosti, společnosti v člověku a toho, co lze dělat pro posilování jeho důstojnosti nehledě na rasu, pohlaví, sexuální orientaci nebo genderovou identitu. Posuzování „kvality“ žen jen na základě toho, jak se umí projít v plavkách, strachování se o osud celé Evropy tím, že jedním dokumentem přiznáme minulé nerovnosti v přístupu k pohlaví, upíráním základních hygienických potřeb, jejichž nedostatek má často fatální vliv právě na ženskou důstojnost nebo bránění se debatě o roli moci ve vynucování sexu rozhodně důstojnost lidí nezvyšuje.
