Článek
V období uzavřených škol si někteří učitelé hořce stěžovali, že děti při řešení úkolů příliš často „googlují“.
Místo usvědčování studentů z podvodů a jejich trestání by ale bylo lepší rovnou předpokládat, že žák svou úlohu vždycky začíná vyhledáváním u počítače a pak teprve tvoří. Vlastně stejně jako to dělají dospělí, u nichž rozhodně nespoléháme na to, že si ze školy všechno pamatují. Naopak by nám přišlo nelogické, kdyby při své práci internet nepoužívali.
Rozdíl mezi dětmi a dospělými je především ten, že ti starší začali technologie používat nejdříve pro práci. Naopak dnešní děti velmi často dostávají mobil poprvé do ruky ve chvíli, kdy dokážou samy sedět, což je zhruba ve třetí čtvrtině prvního roku života. Pro děti mají technologie hlavně zábavní funkci.
Postupně ale děti zjistí, že na internetu nejsou jen videa a hry, ale i moře informací. Proto se pak vzpírají učení a nechápou, proč by se měly učit cokoliv, co pohodlně najdou na síti. Významný americký psycholog Philip Zimbardo tuto situaci trefně popisuje jako okamžik, kdy se tradiční forma vzdělávání stává jen doplňkem používání technologií.
Bohužel české školy jdou příliš často opačným směrem. Fakticky se snaží připravovat děti na situaci, v níž nebudou mít internet na dosah. Přitom jedinou takovou situací je dnes v jejich životě jejich škola. Reálný svět už nikoli.
Dostáváme se kvůli tomu do jistého vakua: děti se odmítají učit, protože si uvědomují informační potenciál internetu, ale zároveň neumějí na internetu najít odpověď ani na jednoduché otázky. Místo zásadní dovednosti rozlišovat mezi důležitými informacemi a informačním plevelem se školy zaměřují na klasický dril, jako by internet vůbec neexistoval.
Po uzavření škol kvůli koronaviru byli učitelé vedle „podvodů“ s googlováním úkolů konfrontováni také s ignorací distanční výuky. I přesto, že učitelé viděli aktivitu žáků na sociálních sítích, čelili zároveň výmluvám, že studenti nemají pro výuku vhodné technologie nebo jim nejde internet.
Nelze pochybovat, že mnoho žáků prostě využilo příležitosti a situace, kdy nad nimi nikdo nemá kontrolu. Dá se to ale brát i tak, že školní děti si distančním vzděláváním vyzkoušely, jak vypadá práce budoucnosti, v níž zdaleka nerozhoduje jen schopnost ovládat digitální technologie, ale také sebekázeň a schopnost sebe samého řídit.
Všichni – ve školách i firmách – řešili, jak se vyrovnat s černými pasažéry, kteří na distanční povely nereagovali nebo v tom lepším případě vykazovali nějakou pseudočinnost.
Jestli chceme, aby těchto pasažérů bylo co nejméně a aby další generace zaměstnanců byla schopna uřídit sama sebe, musíme současným žákům nabídnout vzdělání, které předem počítá s variantou rozvržení práce mezi pracoviště a domov.
Stejně jako firmy by měly i školy více využívat občasného zadávání školních povinností elektronicky. Žáci by po přečtení instrukcí byli nuceni bez dozoru spolupracovat a vyhledávat všechny potřebné informace na internetu. Schopnost „vstát na budíka“ a samostatně pracovat na zadaných úlohách je mnohem důležitější než současná intenzivní školní příprava na hypotetický black-out celého internetu.
