Článek
V posledních dvou měsících Sněmovna hlasovala o sňatcích osob stejného pohlaví (prošlo prvním čtením), možnosti zvolit si nepřechýlené příjmení i bez udání důvodu (schváleno) a o vyřazení údaje o pohlaví z občanských průkazů (zamítnuto). Pod ostrým střetem mezi lidmi, kteří se hlásí o svoje práva, a lidmi, kteří brání svoji představu normálního světa, leží ve všech třech případech stejná technokratická otázka. Totiž co všechno stát občanům dovolí zapsat, nebo naopak nezapsat do veřejných databází a dokumentů.
Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi.
Že je stát v tomhle ohledu tvárný a lidé zapomnětliví, zjistí každý, kdo při sestavování rodokmenů stráví nějaký čas v matrikách z devatenáctého a začátku dvacátého století. Co všechno bylo jinak:
- Rozlišení katolík/nekatolík najdeme v záznamech ještě před rozlišením muž/žena.
- Ženská příjmení se běžně uváděla nepřechýlená, a to i v knihách vedených česky. V běžném jazyce bylo přitom tehdy zvykem přechylovat, byť podle mírně odlišných pravidel než dnes.
- Od podoby používané v běžné řeči se často odlišovala i jména křestní, zapsaná německy nebo latinsky.
- Se sňatkem z dnešního pohledu plnoletých lidí vyjadřují úřední souhlas jejich rodiče, případně vojenští nadřízení, před rokem 1848 vrchnost.
Ještě líp tvárnost oficiálních dokumentů dokládají občanské průkazy. Povinné legitimace dostáváme 82 let. Za tu dobu jimi probublaly informace o očkování, dětech, vojenské službě, zaměstnání, národnosti nebo právě pohlaví.
Nepřipomínám to proto, abych z „obránců normálního světa“ udělal pitomce, podle kterých nosila Božena Němcová zalaminovanou občanku s písmenem F v kolonce pohlaví, a proto to tak musí zůstat. Do dalších kol kulturní války si z toho můžeme odnést dva postřehy.
Zaprvé: veřejná správa opakovaně nestíhá společenský vývoj a poptávku po změnách a dostává se kvůli tomu pod tlak. Varování před sociálním inženýrstvím nás v momentech takového tlaku daleko nedostane, protože co jiného než sociální inženýrství je už sama existence matrik nebo dokladů. Mluvme radši o inženýrství, které povoluje, a inženýrství, které nutí. A když jsme pro inženýrství, které nutí, pak o sobě nemluvme jako o zastáncích malého státu – dívám se na tebe, koalice Spolu.
Zadruhé a především: jakmile nějaká novela týkající se matrik, dokladů a jmen projde, opadne sebevětší vzrušení, které před schválením vyvolávala. S postupujícím časem připadá nová úprava normální stále více lidem, na starou se zapomíná a k jejímu návratu může vést v podstatě jenom společenský převrat. V Česku to vidíme na zákonu o registrovaném partnerství, který prošel v roce 2006 po osmi letech zamítání návrhů a prezidentském vetu a který od té doby nečelil žádné vážnější hrozbě zrušení. Podobným příkladem jsou sňatky osob stejného pohlaví v USA, postupně prosazené mezi lety 2004 a 2015 v celé federaci. Počet jejich odpůrců v americké společnosti klesl od roku 2004 skoro na polovinu a dnes mají stejnopohlavní sňatky téměř stejnou podporu republikánských voličů jako tenkrát demokratických.
Tohle ovšem neplatí o všech tématech hodnotových střetů. Interrupce mají u nás hlasité odpůrce i tři dekády po deregulaci. Na Slovensku nebo v Polsku pozorujeme omezování jejich dostupnosti.
Možná můžeme mluvit o dvou frontách kulturní války. Jedna se víc týká fyzického světa a tělesnosti. Její konflikty se dají popsat jako hry s nulovým součtem: zisk pro jednoho je ztráta pro druhého. Chránit embrya nutně znamená upřít ženám autonomii nad vlastními dělohami. Úzké městské ulice můžou být komfortní buď pro pěší a cyklisty, nebo pro řidiče. Na téhle frontě je každé rozhodnutí jen dočasné, protože jakákoliv strana vyjde poražená, cítí újmu dlouhodobě.
Druhá fronta kulturní války se víc než těl týká inkoustu a papíru. Zároveň je nesouměrná: jedné straně sporů jde o reálná práva, která pocítí každou chvíli, druhé o virtuální symboly. Právě na téhle frontě se přetahujeme o sňatky osob stejného pohlaví, dobrovolné přechylování příjmení i smazání pohlaví z občanky.
Od zastánců novel je v téhle souvislosti občas slyšet údiv nad tím, proč jim konzervativci brání, když jejich důsledky nikomu negativně neovlivní běžný život. Je to paradoxně právě proto: jakmile by prošly, postupně by si na ně zvykli i samotní konzervativci. Co se nevykřičí teď, bude za deset let poslouchat leda starý vykotlaný dub.
