Článek
V posledních týdnech se opět hezky ukazuje, jak nepředvídatelné jsou nejenom výsledky voleb, ale i samotná horká fáze předvolební kampaně. Není to dlouho, co jsme si všichni mysleli, že klíčovým tématem předvolebních střetů bude vládní boj s covidem a jeho nevalné výsledky, případně související odhalená nutnost systémových změn ve zdravotnictví. Nestalo se. Z covidu je okrajové téma a systémové změny zdravotnictví, daní, důchodů či školství jsou v nejlepším případě stydlivě uschovány v hlubinách obsáhlých volebních programů. Místo toho politici objevili inflaci.
Po zveřejnění překvapivě vysoké srpnové meziroční inflace začala opozice téma opatrně ohmatávat a zjišťovat, jestli by náhodou rostoucí ceny nemohla otlouct vládě o hlavu. Výsledkem sondování zjevně bylo, že mohla. Je to nešťastné rozhodnutí. Zatažení inflace do předvolební kampaně může vyvolávat zcela nerealistická očekávání, jimž žádná z opozičních stran nebude za žádných okolností moci dostát.
Nejdál zašla v této věci koalice Spolu. Ta zřídila speciální webovou stránku Babišova drahota a zároveň se toto slovní spojení začalo objevovat v mnoha výstupech koaličních lídrů. Šéf KDU-ČSL zařadil v předvolební debatě Televize Seznam pod fenomén „Babišovy drahoty“ rostoucí ceny bydlení. „Babišova drahota je smutným výsledkem vlády ANO, ČSSD a KSČM,“ mudruje šéf ODS Petr Fiala. „Za zdražování je premiér odpovědný a jeho receptem je, že chce rozdávat víc a víc. Doplatí na to ti nejzranitelnější, za které premiér prý bojuje,“ hlásá na Twitteru předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.
Onen předvolební „web“ je takový leták, na němž jsou porovnané ceny různého zboží od láhve piva po čtvereční metr OSB desky z obchodních letáků „před Babišem“ (v roce 2014) a „po Babišovi“ (dnes). Přepočet na kupní sílu, rozvaha o mzdovém růstu, o dění na světových trzích – na to všechno zapomeňte. Tady jste v kampani. Než Babiš přišel, bylo levně, Babiš vládne osm let, je draho.
Je to chytlavé. Ale zdravé debatě to neprospívá. V neposlední řadě proto, že ono poselství voliči jaksi vnucuje úvahu, že pokud Babiš v čele vlády skončí, přestane být draho. Jakkoli vláda a její politika má na současné inflaci svůj drobný podíl (a třeba na cenách bydlení i docela velký), je třeba si připomenout heslo našich prababiček, že po volbách „chleba levnější nebude“.
S cenami energií ani jiných vstupů, zvláště těch importovaných, mnoho nenadělá žádná příští vláda. Tady by snad mohla trochu pomoci ČNB, která prudce zvedla úrokové sazby a zpevnila korunu (čímž ovšem zase přidusí ekonomiku na jiných místech).
Nedostatek lidí na trhu práce – další faktor, který tlačí ceny zboží nahoru – by vláda alespoň částečně řešit mohla, ale je to nadlouho a vyžadovalo by to přiznání, že potřebujeme pracovní sílu z ciziny, což se teď nenosí. S rozbitými výrobními a dodavatelskými řetězci, které se po covidu dávají složitě dohromady po celém světě, neudělá sebelepší česká vláda vůbec nic.
Zodpovědnější a chytřejší vládní rozpočtová politika může cenové stabilizaci trochu pomoci alespoň tím, že nebude zesilovat už tak velké vnější inflační tlaky například bezuzdným růstem platů ve státním sektoru. Ale jednak je to skutečně jen dílčí příspěvek, a jednak ani jedna z opozičních koalic ve volebním programu rozpočtovou odpovědnost nenabízí. Obě koalice naopak mávají desítkami a stovkami miliard, které lze rozdat – Piráti a Starostové dokonce bilionem – aniž by se příliš obtěžovaly otázkou, odkud se ty peníze vezmou, když zároveň slibují snižování dluhu i daní.
Inflace je starostí nezávislé centrální banky. Ta teď přitáhla měnové kohouty, protože nechce, aby její inflační cílení bylo k smíchu, přičemž na skutečný efekt tohoto kroku se bude ještě měsíce čekat. Že tím trochu rozkopala současné vládě politické bábovičky postavené na mohutné rozpočtové expanzi, je spíš problém vlády než centrální banky.
Vztahy rozpočtové politiky provozované vládou (tedy řízení příjmů a výdajů státu) a měnové politiky provozované nezávislou centrální bankou (tedy hlídání kurzu měny a cenové stability) jsou docela složitá věc. Ale obecně platí, že by tyto dvě síly alespoň neměly jít přímo proti sobě. Krok ČNB je jasnou výzvou, aby se také do fiskální politiky vrátila aspoň trocha rozvahy a střídmosti. To je úkol už pro tuto vládu stejně jako pro tu příští. Pokud jej zvládnou splnit, nemusí Česko nutně skončit ve smrtící spirále čím dál dražšího dluhu.
Ale tvářit se, že s odchodem současné vlády skončí období drahoty, je – řekněme – naopak velmi laciné. A vzbuzuje to očekávání, která nemohou být z vůle žádné vlády nikdy naplněna. A taková očekávání poté, co jsou nevyhnutelně zklamána, zase prohlubují nedůvěru v politiku jako takovou.
Tahat do kampaně za každou cenu každou věc, kterou jde proti vládě sebehloupěji použít, je možná taktika krátkodobě účinná, ale dlouhodobě za ni všichni zúčastnění zaplatí vysokou cenu.
