Článek
Nejde si nevšimnout, že se na seznam zakázaných slov zřejmě dostalo v posledním roce tak oblíbené „rozvolňování“. Možná z průzkumů vyšlo, že už lidem leze na nervy, a nahradil ho jiný – téměř stejně iritující – termín „návrat k normálu“. Dobrá, začneme se vracet do škol, do zaměstnání, do nemocnic třeba s operací kyčle, na sportoviště, na tržiště, do obchodů, pak třeba i do divadel, kin a galerií. Bude to normál…
Je ale pár důležitých drobností, na které bychom neměli při odškrtávání seznamu návratů do normálu zapomenout. A jednou z nich je návrat k normální práci novinářů. Omezení trvají už přes rok, někdo si na ně mohl zvyknout a mohlo by se snadno stát, že se autorům těchto omezení ani nebude chtít vrátit alespoň k dřívější, „normální“ praxi.
Takže pozor na instituce nebo politiky, kteří by nadále nechtěli napřímo čelit dotazům novinářů nebo by si přes hubené seznamy účastníků tiskovek vybírali, čí otázku si poslechnou a čí už ne. Dlužno dodat, že například na Úřadu vlády od systému online tiskových konferencí ustupují a online přístup už je jen doplňkový pro média, která o to stojí.
Strach o svobodu slova a normální práci novinářů nestojí na vodě. Podle čerstvého žebříčku Reportérů bez hranic (RSF) svoboda tisku v pandemii obecně utrpěla. Česko se sice udrželo na loňské 40. pozici ze sledovaných států, ale posouzení českého mediálního prostředí ze strany RSF je sžíravé a pravdivé.
„Novináři v Česku čelí velkým výzvám, mezi které patří hrozby médiím veřejné služby od vládou kontrolovaných dozorčích orgánů, nenávistné on-line kampaně či rozšíření takzvaných alternativních médií. Rozsáhlou nedůvěru v novináře posilují i slovní výpady českého prezidenta Miloše Zemana a dalších vysoce postavených představitelů země,“ citovala ČTK stanovisko mezinárodní novinářské organizace s tím, že další výhrady se týkají koncentrace mediální moci v rukou několika oligarchů.
Je užitečné si to připomínat, protože novináři u nás pracují v „pandemických“ podmínkách dlouho a někteří (autorku tohoto textu nevyjímaje) mají sklony je považovat za normální. Ale to nejsou.
Jednou z posledních ukázek je odpudivé chování prezidenta Miloše Zemana při jmenování ministra zdravotnictví Petra Arenbergera. „Pozvěte hyeny,“ velel prezident, aby do sálu, kde se jmenování odehrávalo, byli vpuštěni novináři. Je to urážlivé, dehonestující a nedůstojné vyjádření. O to paradoxnější ve chvíli, kdy kameramani na Hradě pod záminkou důstojnosti museli natáčet strop, aby nezachytili příchod a usedání zdravotně indisponovaného prezidenta.
„Ále, je to přece Zeman. Už jsme si zvykli,“ chce se nám nad tím mávnout rukou. Ale je to chyba. Stejně jako přestat připomínat rozsáhlé mediální portfolio v rukou premiéra Babiše.
To, že se něco děje dlouho, neznamená, že je to normální. Německá televize ZDF před pár dny vysílala reportáž o problémech České televize a současném tlaku na veřejnoprávní médium. Ani „mediálního mogula“ Babiše, ani Zemanův kalašnikov na novináře neopomněla zmínit. Protože to prostě není normální.
Když tedy voláme ve všech odvětvích po návratu do normálu, připomeňme si, že ne vše, co nás dlouhodobě obklopuje, je ve všech smyslech slova normální. Někdy přichází čas vytvořit novou a lepší normu.
