Komentář: Hybaj do školy! Nebo ne?

Místostarosta brněnských Židenic a krajský zastupitel Petr Kunc nedávno hlasoval o podobě nových vlaků pro Jihomoravský kraj a svou volbu konzultoval se svými fanoušky na Twitteru.

Stejnou sociální síť, a rovnou formu ankety, zvolil před pár dny také starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný, když se rozhodoval, kterou z vlajek vyvěšených na budově úřadu nahradí vlajkou Tchaj-wanu, neboť mu došly žerdě.

V podobných případech drobných komunálních problémů je takový styl rozhodování roztomilou ukázkou využití užšího kontaktu mezi skupinou voličů či občanů a politikem. Kontaktu, který při vší jeho falešnosti a nedokonalosti umožňují právě sociální sítě. Proč ne.

Skutečný průšvih nastává v případě, kdy vysoce postavené politické figury berou podobné formy komunikace jako silný argument do diskuze, v níž se rozhoduje o zásadních otázkách celospolečenského významu. Zásadně zpozornět je potřeba například ve chvíli, kdy Roman Prymula, muž, jehož slovo má ve vládním boji s koronavirem velkou váhu, pracuje při úvahách o znovuotevření škol s online peticí, pod níž je v době psaní tohoto textu bezmála sto tisíc podpisů.

„Vnímáme i to, že populace je dnes poměrně negativně naladěna k tomu, aby se školy ještě v současném školním roce otevřely,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Prymula. A dodal: „Pokud je tady petice, kterou podepíše 80 tisíc lidí, a kde uvádějí, že nechtějí dát děti do školy, tak to už je poměrně veliká síla, kdy je vcelku iluzorní dát nějaké povinné nastartování školní docházky, protože takovýto počet lidí by děti nemusel do školy dát.“

Prymula je špičkový epidemiolog, ale pokud by svá slova myslel vážně, museli bychom dodat, že je mizerný statistik. Jinak by nemohl říct, že „populace je dnes poměrně negativně naladěna“. O naladění populace internetová petice samozřejmě nevypovídá zhola nic. Vypovídá snad něco o naladění konkrétních lidí, kteří petici podepsali. Ačkoli jich není málo, není to „populace“, ba ani její reprezentativní vzorek. Ostatně zcela protichůdná petice za brzké otevření škol nasbírala na témže serveru k okamžiku psaní tohoto textu 17 tisíc podpisů, což také není úplně málo, leč o ní se Prymula nijak nezmínil. O „naladění populace“ přitom vypovídá úplně stejně jako ta první.

Hlas lidí využívajících petičního práva samozřejmě nemůže být zcela oslyšen, zásadní rozhodnutí je ale třeba stavět na pevnějších argumentech. V debatě o otevírání škol jich je skutečně hodně, mnohdy jsou silné a protichůdné.

Na jedné straně je nepochybné, že zavřené školy a distanční vzdělávání dětí představují jednu ze zásadních brzd návratu ekonomiky k normálnějšímu fungování a mnoha domácností k normálnějším příjmům. Podle výzkumu agentury PAQ Research poklesl příjem více než polovině (52 procentům) českých domácností, 29 procent domácností hlásí pokles příjmu o 30 a více procent. Není pochyb o tom, že jednou z příčin poklesu příjmů je hromadné čerpání ošetřovného na děti, které nemohou do školy.

Podle téhož výzkumu v rámci projektu Život během pandemie tráví rodiče výukou dětí v průměru 2,5 hodiny denně, u dětí z prvního stupně přes tři hodiny. A to je jen průměr. Čtvrtina rodičů tráví výukou dětí přes pět hodin denně – ať už kvůli vyšším aspiracím nebo třeba větším potížím s vysvětlením učiva. Což je čas, který by mohli jinak trávit buď v práci, nebo prací z domova. A samozřejmě to také zdaleka není jediný čas, který je dětem doma potřeba věnovat.

Na straně druhé leží silné argumenty epidemiologické. Je potřeba vzít v úvahu riziko šíření viru mezi žáky a následně do jejich rodin – i kdyby byli žáci a studenti velmi disciplinovaní, riziko přenosu ve školním prostředí nelze zcela eliminovat.

Druhým důležitým argumentem je riziko nákazy učitelů. Věkové složení českého učitelského stavu dodává tomuto argumentu na síle. Průměrný věk českého učitele je 47 let (průměrnému ekonomicky aktivnímu Čechovi je zhruba 41,5 roku). Více než 42 procent českých učitelů je starších 50 let. Podle dat OECD máme tento podíl pátý nejvyšší mezi členskými zeměmi. Starší učitele mají jen v Itálii, Litvě, Estonsku a Řecku. Na druhém konci žebříčku jsou Jižní Korea a Velká Británie, kde je přes padesát jen zhruba každému sedmému učiteli. Naopak podíl mladých učitelů mezi 30 a 39 lety je u nás čtvrtý nejnižší v rámci OECD – jen 17,4 procenta. V Irsku, které tento žebříček vede, spadá do této věkové kategorie 45,5 procenta učitelů.

Při jednoduché úvaze o přímé úměře mezi rostoucím věkem a rizikovostí průběhu nemoci covid-19 lze tedy říci, že český učitelský stav není vůči novému koronaviru v nejlepší pozici a například vyloučení učitelů spadajících do rizikové skupiny z výuky by fungování českého školství zásadně oslabilo.

Argumentů v diskuzi o školách musí nepochybně zaznít ještě mnohem více a mnohem hlouběji analyzovaných. Internetové petice by rozhodující úlohu hrát určitě neměly.