Hlavní obsah

Komentář: Hurá do lavic. Koronavirový návod pro školy se povedl

Martin Čaban
Komentátor
Foto: vlada.cz

Ministr školství Robert Plaga přišel s plánem, který dobře dělí odpovědnost mezi ředitele, učitele a hygieniky.

Manuál pro zahájení nadcházejícího školního roku je výrazně rozumnější než zmatky na konci toho minulého. Nachází se někde na půl cesty mezi pangejty, z nichž se vynořují ostatní vládní opatření.

Článek

Epidemiologické zprávy z Česka jsou smíšené.

Na jedné straně se vláda tváří, že situace je pod kontrolou, čerstvě zkonstruovaný koronavirový semafor Ministerstva zdravotnictví si dosud nevyzkoušel jinou barvu než zelenou, a to ještě jen v Praze a okrese Frýdek-Místek. Jinak v republice nehlásí sebemenší nebezpečí.

Na straně druhé se ovšem od září znovu zavádí plošná povinnost nošení roušek v dopravě a uzavřených prostorách. A ministr zdravotnictví na Twitteru hlásí: „Roušky jsou klíčové preventivní opatření. Už jednou nám pomohly epidemii zvládnout.“

Což ovšem zní, jako by tu znovu byla kulminující epidemie, jako by bylo znovu zapotřebí „zplošťovat křivku“ jako na jaře. Není těžké propadnout dojmu, že poklidně zhasnutý semafor a ministrova slova o rouškách, které už jednou pomohly ke zvládnutí krize a teď pomohou zas, jsou poněkud v rozporu. Až se vtírá myšlenka na cimrmanovskou filozofickou doktrínu, v níž „autor zastává stanovisko, které zároveň vyvrací“.

Z tohoto pohledu se manuál pro otevření škol v nadcházejícím školním roce jeví střízlivě umístěn někam na půl cesty mezi dva pangejty, z nichž se střídavě vynořují koronavirová stanoviska české vlády.

Nejnápadnější je v něm samozřejmě povinnost žáků nosit roušky při pohybu mimo vlastní třídu ve sdílených prostorách školy. Logika je zjevně taková, že budou-li se od září nosit roušky ve všech uzavřených prostorách, měly by se nosit i ve škole. V tom dílo ministra Roberta Plagy vychází vstříc oné „panikářské“ části vládního přístupu k epidemii.

Jinak je ale manuál uměřený, poměrně přehledný, flexibilní a ve srovnání s instrukcemi pro dobrovolnou docházku na konci minulého školního roku o poznání srozumitelnější.

Je zjevně veden chvályhodnou snahou otevřít školy v režimu co nejblíže tomu standardnímu. Této snaze se podřizuje vše ostatní. Nekladou se tu omezení počtu žáků ve třídě, školy nejsou – alespoň na začátku – nuceny rozpočítávat děti do menších skupin nebo kvůli naplněným třídám odmítat žáky, kteří by do školy chtěli chodit, jak tomu bylo na konci května.

Současný manuál sympaticky snímá část rozhodování z ředitelů škol a přenáší ji na krajské hygieny. Protože jsou to právě hygienici, kteří by měli rozhodovat o epidemiologických opatřeních v případě, že se ve škole vyskytne nákaza. Ředitelé musejí připravit izolační místnosti nebo vymyslet logistiku pohybu žáků po škole, ale rozhodovat o tom, jestli v případě nákazy má jít do karantény celá třída nebo jenom její část, nemají a nemohou a ministerstvo to po nich správně nechce.

Manuál není striktní a nechává hodně prostoru pro různé podmínky a uspořádání různých škol. A především pro práci hygieniků a jejich kooperaci s vedením škol. Je sice velká otázka, jak budou hygienici vyhodnocovat v rámci jedné třídy rizikové a méně rizikové kontakty nakaženého, ale je pořád lepší jim nechat prostor, než hned posílat do karantény celou třídu nebo zavírat školu.

Větší část manuálu je informativní nebo obsahuje různá doporučení (vybavení škol, fungování jídelen, pořádání školních akcí), závazných nařízení je v něm vlastně poměrně málo.

Co lze manuálu hned z prvního čtení vytknout, je ovšem jistý vnitřní rozpor. Jednou ze základních myšlenkových linií je udržování stálých homogenních kolektivů (tříd) a jejich minimální promíchávání s kolektivy jinými. Pak je ale manuál přece jen až příliš vágní v otázce fungování školních družin. Ministerstvo doporučuje školám, aby se kolektivy nemíchaly ani v družinách, ale pokud to škola není schopna zajistit, žádné další instrukce v manuálu nenajde. Přitom míchání tříd v družinách znamená jisté popření smyslu celé předchozí opatrnosti při organizaci pohybu po chodbách nebo ve školní jídelně.

Jinak ale dokument působí v kontextu jiných vládních výstupů v koronakrizi rozumně a určitě jde o materiál, o němž se učitelé, ředitelé, zřizovatelé a ministerstvo mohou docela plodně bavit.

Doporučované