Komentář: Očkovací skandál zúžil smysl existence ministra Blatného

Očkovací skandál ve Státním zdravotním ústavu, kde se o tisícovku vakcín proti covidu-19 podělili prioritní zaměstnanci se svými úřednickými kolegy a jejich příbuznými, je děsivou zprávou o momentálním stavu české vakcinace. Jde také o přímý důsledek odfláknuté přípravy české vlády na robustní a v mnoha oblastech extrémně citlivou a náročnou operaci. Od chvíle, kdy české hranice překročily první vakcíny od firmy Pfizer, nás premiér a ministr zdravotnictví ujišťovali, že země je na vakcinaci připravena. Není.

Když byli konfrontováni s dlouhodobými přípravami, které probíhaly v okolních zemích, oba pánové se tvářili, jako by šlo o zbytečnou námahu. Výsledek se brzy dostavil. Pokud premiér Andrej Babiš nemluví úplně z cesty, dostalo během necelých tří týdnů vakcínu zhruba 70 tisíc Čechů. Nechme teď stranou otázku, zda je to v mezinárodním srovnání hodně nebo málo (je to málo). Důležitější v tuto chvíli je, že absolutně netušíme, kterých 70 tisíc lidí to bylo, kolik z těchto vakcín bylo využito v souladu s vládní strategií a kolik jich dostali lidé takříkajíc mimo pořadník.

Pár takových jsme viděli hned na začátku. Ani premiér Andrej Babiš, ani ministr zdravotnictví Jan Blatný rozhodně v první chvíli nepatřili do strategické prioritní skupiny IA, která má dostat vakcínu ze všech nejdřív. Přesto se s velkou pompou nechali naočkovat mezi prvními. Podobné rozpaky budila akce, na níž si injekce do obnažených ramen vzájemně píchali ředitelé fakultních nemocnic. Ale budiž, dejme tomu, že pro účely očkovacího marketingu, aby se ukázalo, že mocní se jehly nebojí a „jdou příkladem“, lze nad strategií ještě přimhouřit oko.

Bohužel se zdá, že dost lidí si tento „příklad“ vyložilo tím druhým, mnohem méně šťastným způsobem. Totiž tak, že vakcinační strategie je vlastně jenom takové orientační doporučení, jež se týká všech kromě těch, kteří jsou dost obratní na to, aby se k vakcíně zkrátka nějak dostali. A tak se souběžně s tím, jak vláda ladila prioritizaci rizikových skupin, začaly objevovat jednotlivé případy, které se do strategie nevejdou ani náznakem.

Za všechny stojí za to šířeji zmínit půvabný exkurz do hlubin 19. století, který předvedl královéhradecký krajský radní a lékař Zdeněk Fink. Ten se nechal naočkovat i s manželkou, bývalou ředitelkou královéhradeckého Divadla Drak. Vysvětlil to tím, že očkování manželce nařídil. Ona totiž svého chotě prosila, aby mohla pracovat jako dobrovolnice v očkovacím centru, a on by ji tam bez očkování nepustil. Co se píše ve státní očkovací strategii, je konzervativnímu patriarchovi samozřejmě zcela volné.

Pak jsou tu dílčí příběhy z nemocnic, v nichž je hlavním kánonem snaha vypotřebovat dodané vakcíny tak rychle, jak je to jen možné, takže k injekci také přijde leckdo, kdo jde zrovna kolem. A pak tady máme příběh z Bulovky, na nějž upozornil týdeník Respekt. Tady se pro změnu v úzké chodbě tělo na tělo tísnily desítky seniorů indikovaných k očkování svými praktickými lékaři – ani o této cestě k vakcíně přitom není ve vládní strategii ani slovo.

Připomeňme, že v pátek by se měl spustit rezervační systém, přes nějž by se 80letí a starší měli prioritně dostat k očkovacímu termínu. Do té doby mají být očkováni výhradně zdravotníci a obyvatelé zařízení sociálních služeb. To, co se odehrálo ve Státním zdravotním ústavu, je jenom zvrhlým pokračováním stavu absolutního chaosu, v němž se začátek očkování v Česku ocitl.

Jinými slovy, stát sice nakonec sepsal jakousi strategii včetně prioritizace rizikových skupin, ale nepřipravil vůbec žádné nástroje k jejímu prosazení nebo vymáhání. Dlouhé tři týdny neudělal vůbec nic pro to, aby očkování podle této strategie skutečně běželo.

Že je prioritní očkování nejstarších správnou cestou, ukazují německé matematické modely i nedávné propočty expertů z BISOP. Jenže naprostá nepřipravenost logistiky, neschopnost dostat vakcínu k potřebným zdravotníkům i seniorům a neschopnost ohlídat, aby se dostala právě k nim, vedou k absurdní situaci, v níž se očkují příbuzní úředníků, zatímco záchranáři nebo klienti domovů pro seniory vakcínu marně vyhlížejí.

V prvních týdnech vakcinace vláda zkrátka navzdory vlastní strategii vsadila na marketing a zákon džungle. Každý, kdo dostane do ruky dodávku vakcín, se jí hledí co nejsnáze zbavit, hlavně aby očkovací čísla vypadala alespoň trochu dobře a premiér se jimi mohl patřičně chlubit. Vzniká tak neudržitelná a ničím neomluvitelná situace, v níž se nárok na vakcínu rodí buď z příslušnosti k rizikové skupině, anebo ze správných konexí.

To je děsný průšvih především proto, že každá jedna vakcína píchnutá do jiného než přísně prioritního ramene prodlužuje koronavirovou agonii celé republiky – oddaluje termín, kdy budou proočkováni ti skutečně rizikoví, a v důsledku znamená ztráty životů a protahování lockdownu se všemi zdravotními, psychologickými i ekonomickými následky.

Ne, okolní země, ba ani Izrael, Británie nebo Spojené státy nevypracovávaly své prioritizační modely a vakcinační strategické a logistické plány z plezíru. Vypracovávaly je kvůli tomu, aby se vakcína nestala pofiderním podpultovým zbožím, k němuž se dostanete, když správně mrknete na správného člověka.

Pokud očkování v Česku v širší míře skutečně degraduje na úroveň husákovské sámošky, jako se to stalo ve Státním zdravotním ústavu, bude to naprostá tragédie, která udělá z Česka covidový třetí svět uprostřed proočkované Evropy. Nemůžeme si to dovolit, a kdyby ministr Blatný ve své funkci neměl udělat už nikdy nic jiného, tak tomuhle scénáři musí za každou cenu zabránit.