Článek
Bonbony jménem lentilky vyrábí koncern Nestlé od dubna v Německu podle receptury původně britských Smarties. Jenže Smarties vznikly o dvacet let později než lentilky, jejichž tradice započala v Holešově už v roce 1907. No a teď je se starou dobrou českou lentilkou amen.
Komentář Miloše Čermáka si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kapitalismus zabil další krásnou národní tradici, dalo by se říct. I proto se loni za lentilky postavili komunisté a europoslankyně Konečná dokonce vyzvala koncern, ať své úmysly změní. A veřejnost zároveň vyzvala k vyvinutí tlaku. Jak je vidět, nepomohlo to. Zůstali jsme bez lentilek a ještě to nikomu moc nevadí.
Oslyšen tak zůstal třeba i komentátor Ivan Hoffman, který k boji za lentilky vyzýval i ve veřejnoprávním Českém rozhlase. „Likvidace české lentilky budiž inspirací k zamyšlení: jestli by nešlo v rámci ochrany hospodářské soutěže zlikvidovat toho, kdo likviduje lentilku, tedy příslušnou globální korporaci.“
Ani vášnivý komentář nezabral. V souboji česká lentilka versus globální Nestlé je stav 0:1. A vše nasvědčuje tomu, že půjde o konečný výsledek. Hra, set, zápas.
Škoda! Máme před volbami a snad nás čeká relativně bezcovidové léto, takže „boj o lentilku“ by byl milým zpestřením úmorných bitev o nošení roušek, bezpečnost vakcín či nově o polyamorii. Lentilka je něco, co každý z nás zná a nejspíš i ochutnal, a v době nostalgických návratů za každou pitomostí minulosti to mohl být souboj plný ušlechtilých citů a emocí.
„Neberte našim dětem českou lentilku!“, případně „I fotbalisté z české reprezentace jedli jako děti lentilky, vážně je chceme dnešním dětem upřít?“ – to jsou slogany, které nejspíš zůstanou nevyužity.
Na druhou stranu tvrdit, že Česko dalo světu lentilky (a všechny jejich následovníky), taky úplně nemůžeme. Zas tak moc českého ani moravského na nich není. Jejich „vynálezcem“ byl německý cukrář Philipp Kneisl, syn zakladatele firmy Kneisl v Holešově.
Ten také jako milovník dávné egyptské historie podnik ve dvacátých let přejmenoval na Sfinx a ve třicátých letech se celá rodina přihlásila k nacistům. Za okupace se v továrně vyráběly součástky pro wehrmacht, po válce byli majitelé vyvlastněni a založili novou firmu v Bavorsku.
Státní podnik Čokoládovny v devadesátých letech zprivatizovaly společně koncerny Nestlé a Danone a v roce 1999 připadla holešovská továrna Nestlé. Na chvíli to lentilkám i spoustě dalších cukrovinek a bonbonů vdechlo nový život.
Lentilky si zkrátka držely pozici. Od světové konkurence, kam patří koncernové Smarties i americké M&M's, se lentilky stále lišily chutí. Obsahovaly méně čokolády a více cukru v polevě.
To nezní moc zdravě ani lákavě, a když se stalo módním kritizovat světové korporace za to, že v Česku nabízejí levnější a méně zdravé verze toho, co prodávají zákazníkům v takzvaných západních zemích, argumentovali čeští šéfové Nestlé podle standardní PR šablony: „Ale Čechům to takhle víc chutná, máme na to výzkumy!“
Vtipné je, že když se Nestlé loni rozhodlo výrobu lentilek v Česku ukončit, argument byl stejný, jen s opačným verdiktem: firma prý dělala zákaznické testy a Češi si řekli o lentilky, ve kterých bude víc čokolády. Je interesantní, jak se naše chutě mění, a to přesně podle toho, jak to korporacím vyhovuje!
Mimochodem, v rozhovoru s Markétou Bidrmanovou to letos v dubnu obhajoval i Vratislav Janda, český ředitel Nestlé „pro korporátní záležitosti“. Muž s úctyhodným životopisem, který jako diplomat jezdil na mise na Blízký východ a jako právník pracoval v tabákové společnosti British American Tobacco. Vlastně je hezké, že atentátem na českou lentilku byl pověřen člověk s takovými zkušenostmi!
Samozřejmě zdůrazňuji, že korporaci nic nevyčítám. Vlastník si se svými bonbony může dělat, co chce. A je jedno, jestli je to cukrář na malém městě, anebo velká světová korporace. Když loni Ivan Hoffman psal, že by záchrana lentilky měla být úkolem pro nového šéfa antimonopolního úřadu, myslím si, že nemohl být víc vedle.
Chápu, že komentátor má možná lentilky hodně rád, anebo naopak hodně nemá rád velké globální podniky, ale když vidíme v supermarketech regály přetékající bonbony všech barev a velikostí, opravdu nevidím moc prostoru pro stát, aby na tomto sladkém území bojoval za volnou soutěž.
Jasně že velké korporace drží v ruce silné karty a ne vždy hrají tak, že jejich zákazníci vyhrávají. Ale i korporaci lze porazit, a to bez asistence úřadů. Že se to v Česku nepovedlo? Buď to ještě neumíme, anebo prostě lentilka není takovou legendou, jak si komunisté loni mysleli.
Přitom existuje přímo vzorový příklad vzpoury zákazníků, a to ze stejného ranku. Týká se amerických „lentilek“, tedy již zmíněných bonbonů M&M's. I ty jsou laskominou „s příběhem“ podobně jako lentilky a legenda říká, že je firma Mars vytvořila v roce 1941 pro americké vojáky bojující ve 2. světové válce.
Slogan zněl „Skvělá taktika!“ a v principu šlo o to, že čokoláda je v lentilkách obalená barevnou cukrovou polevou, tudíž se bonbony v horku ani v boji nerozpouštěly v kapse. M&M's se původně vyráběly pouze pro armádu a až po válce, kdy o ně vojáci po návratu měli stále zájem, se začaly v roce 1947 prodávat ve velkém.
A slíbený příklad vzpoury zákazníků? V roce 1976 se objevila studie (později vyvrácená), podle které bylo jedno z používaných červených potravinářských barviv rakovinotvorné. Firma Mars sice toto barvivo vůbec nepoužívala, ale aby předešla obavám zákazníků, zastavila výrobu červených lentilek. Lépe řečeno bonbonů M&M's.
Reakce ovšem byla opačná. Lidem červené bonbony chyběly! Nejdřív jen reptali a psali do firmy dopisy, později začaly vznikat protestní skupiny a kluby. Ten největší založil v roce 1982 – to už červené lentilky nebyly v pytlících a krabičkách šest let – tehdejší student Paul Hethmon na univerzitě v Tennessee.
Společnost pro návrat a ochranu červených M&M's, jak se jeho „hnutí“ jmenovalo, získala spoustu členů a sympatizantů a propracovala se i do médií. Když o ní o rok později v roce 1983 napsal The Wall Street Journal, získala si celkem logicky i pozornost manažerů firmy Mars.
V letech 1985 a 1986 se červené M&M's vrátily jako „sezónní produkt“, v únoru 1987 pak definitivně i do běžných balení. Milovníci červených lentilek slavili velké vítězství. Paul Hethmon dostal od vedení firmy symbolický dar: pětadvacetikilové balení pouze červených bonbonů.
Ano, takhle se zachraňuje produkt, který mají zákazníci opravdu rádi. České lentilky jsou pryč. Místo nich budeme jíst Smarties, zatím ještě „převlečené“ za lentilky, ale i to je určitě jen otázka času. Nelajme korporacím ani kapitalismu, ale jen a jen sobě. Naše láska k lentilkám nebyla prostě dost velká.
