Článek
Bývalý pražský imám Sámer Shehadeh stanul tento týden před pražským soudem, kde je souzen pro podezření z podpory a financování terorismu.
Podle archivů je Shehadeh prvním muslimským duchovním, který v Česku stojí před soudem podle protiteroristických paragrafů. (Nepočítám Vladimíra Sáňku, seniora Jaromíra Baldu ani Slováka Dominika Kobulnického – buď nebyli muslimové, nebo nebyli souzeni na základě těchto paragrafů.)
Do rozsudku nad Shehadehem je jistě ještě daleko. Bez ohledu na výsledek ovšem už dnes můžeme s jistotou tvrdit, že nám kauza přinesla tři podstatná zjištění:
1. Česká muslimská komunita je umírněná a poslední, co si přeje, jsou excesy typu Sámer Shehadeh nebo bývalý šéf pražské muslimské obce Leonid Kušnarenko.
Komunitu vyznavačů islámu v Česku představují lidé, kteří jsou tu dlouhodobě etablovaní, mají své rodiny, sociální vazby a ekonomické zázemí. Experti na islám i lidé z bezpečnostních složek se shodují, že teroristické útoky nejsou jejich cílem.
„Nemají důvod nic takového dělat, to by pro ně byla podnikatelská i osobní sebevražda. Jsou to lidé, kteří se více či méně legálně dostali k nějakému kapitálu a vlivu a tohle by je zničilo,“ popsal mi před časem jeden z členů bezpečnostní komunity převažující postoje tuzemských muslimů.
Ostatně oficiálně totéž říká i BIS ve své zatím poslední výroční zprávě za rok 2018: „Muslimské organizace se stejně jako v předchozích letech potýkaly s personálními a finančními problémy. I přes snahy různých skupin o získání vlivu nad těmito organizacemi byl zachován dlouhodobě umírněný charakter muslimské komunity.“
A potvrzují to i veřejné reakce zástupců muslimské obce na chování Shehadeha. Kategoricky se od něj distancovali. Už dávno před jeho zatčením opakovaně zdůrazňovali, že jeho myšlenkové pochody neodpovídají názorům české většiny muslimů. A to samé se stalo v případě předsedy pražské muslimské obce Leonida Kušnarenka, který o svůj post loni přišel poté, co členům komunity veřejně nabídl pomoc s vyzbrojováním.
A ještě jeden podpůrný argument: policie podrobila Shehadehovy kontakty důkladnému vyšetřování a dokázala je zmapovat prakticky všechny. Nenašla ale žádný důkaz o tom, že by tu měl, kromě svého bratra a jeho manželky, které podle obžaloby poslal do Sýrie k teroristům, další spojence – následovníky.
2. Sámer Shehadeh byl relativně snadné sousto.
Někdejší pražský imám se svými extrémními postoji v osobních rozhovorech nijak netajil. Poznala jsem to ostatně sama, když jsem s ním mluvila ohledně jeho šifrované zprávy, která před lety celé jeho vyšetřování odstartovala.
V roce 2016 totiž poslal do uzavřené skupiny svých souvěrců SMS výzvu, aby se neúčastnili demonstrace proti terorismu a související křesťanské mše, neboť se tím zpronevěří islámu. „Kdo věří v Alláha a v soudný den, ať se této akce nezúčastní. Alláh mi budiž svědkem, že jsem předtím varoval,“ napsal.
Chtěla jsem tehdy po Shehadehovi, aby mi vysvětlil, jak svou zprávu myslel. Popřel domněnky tajných služeb, že by to byla výhrůžka. Bez okolků mi ale sdělil, že je zastáncem práva šaría, a když muslim půjde na akci zaměřenou – byť potencionálně – proti muslimům, musí počítat s následky.
To, že v praxi neuznává oddělení státu od náboženství, otevřeně hlásal tento týden i u soudního přelíčení. Nepopřel, že by spáchal činy, které mu klade obžaloba za vinu. Ovšem tvrdí, že nejde o kriminální delikty. „Jsem na to patřičně hrdý, nemám se za co stydět,” prohlásil v souvislosti s obžalobou. Tvrdí, že coby muslim měl povinnost pomoci ostatním muslimům kdekoli na světě v jejich boji. „Syrská vláda není islámem považována za legitimní,” dodal.
Jak na jeho adresu na svém Facebooku poznamenal profesor VŠE Mansoor Maitah: „Je zřejmé, že bývalý pražský imám sice žije mezi námi v dvacátém prvním století, ale bohužel myšlenkově a názorově žije v sedmém století.“ A upozornil, že Shehadeh své teologické vzdělání získal v Saúdské Arábii, kde je islámské právo šaría základním kamenem celého vzdělání.
O Shehadehově radikalizaci věděli i v muslimské komunitě a bylo tedy jen otázkou času, kdy se to donese i do bezpečnostních složek. Poslední kapkou pak byla zmiňovaná šifrovaná zpráva z roku 2016, pak byl Shehadeh pod prakticky permanentním dozorem. Tajné služby a policie jej sledovaly a sbíraly důkazy v podstatě online.
A tím se dostáváme ke třetímu ponaučení z kauzy někdejšího pražského imáma:
3. Digitální technologie nejsou bezpečný úkryt.
Klíčovými důkazy se staly záznamy ze Shehadehovy digitální komunikace, díky níž policie dokázala sestavit prakticky celou síť jeho kontaktů. A ta – tvrdí obžaloba – sahala až ke špičkám teroristických organizací v zahraničí.
Shehadehova komunikace v digitálním světě probíhala zpravidla zašifrovaně. Duchovní – stejně jako mnoho z nás – věřil, že jsou takové e-maily či SMS zprávy bezpečné.
On sám je ale důkazem, že nejsou.
Někdejší imám byl sice obezřetný, komunikoval přes telefon a počítač skrze zabezpečené aplikace, jako byl třeba WhatsApp, netušil ale, že v té době už je bezpečnostní složky dokázaly prolomit. Kdyby všechno řešil osobně, mezi čtyřma očima, práci policie by tím podstatně ztížil. Protože ale důvěřoval šifrovacím aplikacím (a všechno asi nešlo řešit cestou do Sýrie desetkrát do měsíce), naservíroval se úřadům na zlatém podnose.
Shehadehův příběh nám tak současně připomíná obezřetnost, s jakou máme přistupovat ke všem přístrojům, které fungují na principu jedniček a nul.
