Článek
Zkusme si říct na rovinu, co komu na Milanu Hniličkovi, jakožto na dosavadním předsedovi Národní sportovní agentury, vadilo.
Co se týče veřejnosti, tak oné její významné části, která neholduje kultu Andreje Babiše, vadilo samozřejmě od začátku, že Milan Hnilička stojí právě na babišovském politickém břehu, dokonce byl na kandidátce ANO zvolen do Sněmovny.
Hněvem vskutku spravedlivým pak lid vzplanul, když viděl Milana Hniličku s dalšími papaláši na narozeninovém večírku v Teplicích, na kterém se na proticovidová opatření kašlalo opravdu zvysoka.
Co se týče opozice, tak té vadilo už od samého vzniku agentury, že její předseda má ze zákona v lecčem i výhodnější, zejména pak obtížněji kontrolovatelnou pozici než ministr. Posléze patřil bývalý skokan na lyžích Jakub Janda, dnes poslanec za ODS, k hlasitým kritikům skutečnosti, že si NSA nechávala část agendy administrovat u externí privátní firmy. Což byla záležitost, která opravdu překvapila leckoho.
Hniličkovi se také podařilo speciálně naštvat i šéfy českého profesionálního fotbalu. To když vypustil do světa cosi, co nazýval průzkumem, a chtěl podle toho do jisté míry rozdělovat dotace. Ano, šlo o ten amatérsky vytvořený nesmysl, kde fotbal prohrával v popularitě se střelbou z kuše, bowlingem a výrazovým tancem.
Novináře zarazil Hnilička utajenou výměnou místopředsedů. Najednou se na webu NSA objevila jiná jména a Hnilička se patrně domníval, že si toho nikdo nevšimne. Když o tomhle kousku začal mluvit jako o transparentním modelu jednání, už to začalo být poněkud nedůvěryhodné.
A stejnými slovy nutno popsat i pondělní slovní cvičení o tom, že v agentuře je sice všechno v naprostém pořádku, nějaký audit na to nemá už vůbec žádný vliv, ale prostě teď Milan Hnilička přišel na to, že má moc práce a nevídá se s rodinou tak, jak by chtěl. Tak si usmyslel, že podá výpověď, a sotva tak učinil, hbitá vláda v řádu hodin šmahem rozhodla o jeho nástupci.
Tak tuhle pohádku by asi Milanu Hniličkovi neuvěřily ani jeho děti. Ale berme to tak, že asi nejde o to nejpodstatnější a že absolutní upřímnost se v politických kruzích zrovna nepěstuje.
Jako podstatné mi přijde to, co si o Milanu Hniličkovi myslí lidé, pro které měl pracovat. Tedy sportovci nebo sportovní funkcionáři.
Drtivá většina z těch, s nimiž jsem měl možnost o tom mluvit, se shodla, že vznik Národní sportovní agentury byl prospěšný, že pod novým subjektem našli větší zastání než dříve na odboru sportu pod ministerstvem školství.
Líbilo se jim samozřejmě také, že balík dotací byl o kapku větší než posledně. A hlavně že byly dotace pro sportovní svazy a organizace zúřadovány a vyplaceny v opravdu expresním tempu.
Významnou roli sehrál v hniličkovské éře na NSA bezpochyby nečekaný prvek jménem covid-19. Leckdo se hlavně teď na jaře na Hniličku na sociálních sítích i jinde rozkřikoval, že měl prosadit rychlejší uvolnění poměrů pro sport. Jestli by to jiný člověk na jeho místě uměl a jestli by to bylo v souladu s křivkami zdravotního rizika, to už zpětně těžko posoudíme.
Jisté je, že NSA dokázala v době covidu zařídit, aby mohl jakž takž fungovat alespoň profesionální sport.
Milan Hnilička byl mužem gründerského, jakéhosi zakládacího období agentury. V tomto ohledu a také v covidových souvislostech měl svou roli celkem složitou, něco zvládl lépe, něco hůř. Osobně se domnívám, že to fakt myslel dobře. Ale měl svoje limity. Jak v sobě samém, tak kolem sebe.
Hlavní minus vidím v tom, že v chvatu, který přineslo zřízení agentury a rychlý převod úkolů souvisejících s rozdělováním dotací od ministerstva školství, do značné míry vlastně jen okopíroval dotační model z MŠMT.
Soudím, že nová instituce si žádala modernější pohled na svět, odtrženější od starých pořádků. A tohle je dost možná úkol pro předsedu číslo 2, kterým bude, pro mnohé možná překvapivě, Filip Neusser.
Zatímco Milan Hnilička je coby brankář trojnásobným mistrem světa v ledním hokeji, Filip Neusser zase exceloval v brance pro pozemní hokej, chytal anglickou ligu, byl vyhlášen nejlepším gólmanem světa. Ale přiznejme si, to ještě donedávna věděl málokdo, protože pozemní hokej je tu přeci jen sportovní popelkou.
A jméno Filip Neusser tedy širší veřejnost zachytila, až když 39letý muž působící mladším dojmem vyhlásil kandidaturu na předsedu Českého olympijského výboru proti dosavadnímu držiteli této funkce Jiřímu Kejvalovi.
Upřímně řečeno, když jsem loni v říjnu mířil na schůzku s tímto chlapíkem, říkal jsem si, že to asi bude nějaký excentrik, který se chce touhle kandidaturou zviditelnit. A že půjde o figuru rozehranou na šachovnici klíčového osobního sporu v rámci českého sportu, který mezi sebou vedou Jiří Kejval a Miroslav Jansta, předseda České unie sportu.
Co jsem v rámci zhruba hodinového setkání zjistil? Že v případě Filipa Neussera rozhodně nejde o podivína, co by kolem sebe jen metal několika naučenými větami. Strukturu řízení a financování sportu měl zmapovanou dokonale a přidal tehdy i řadu názorů, jak svět českého sportu posunout ze zaběhnutých šablon někam blíž zvyklostem západní Evropy.
Zanechal ve mně tehdy až překvapivě dobrý dojem. I tak mě dnes, přiznávám, zaskočilo, že se právě Filip Neusser, simsalabim, stal pár hodin po Hniličkově rezignaci šéfem Národní sportovní agentury.
Takové věci se nedějí samy od sebe a Andreji Babišovi musel to jméno jistě někdo doporučit. Například už zmiňovaný Miroslav Jansta, nebo snad kolega z lavice obžalovaných v dotační aféře, tedy Miroslav Pelta. Co si budeme povídat, i Jiří Kejval bude asi v první fázi rád, že se mu z cesty odklidí protikandidát z olympijských voleb. Na druhou stranu se Neusser „odklidil“ zrovna na židli, ze které bude mít fungování spolku s pěti propletenými kruhy tak jako tak pěkně na očích.
A hned se také spustila šeptanda, že měl Filip Neusser v minulosti vztah s Lucií Kubovičovou, mluvčí Andreje Babiše.
Měl. Ale to asi není úplně podstatné. Důležité je, co bude nový muž na nové židli dělat.
Osobně čekám velké změny. Tak velké, že se někteří lidé možná nebudou stačit divit, co se to děje. Upřímně řečeno, takový menší průvan potřebuje český sport opravdu jako sůl.
