Článek
Rovnou uznejme, že partie, kterou sehrál spolumajitel aerolinek Smartwings Jiří Šimáně s českou vládou, byla bravurně zvládnutá. Zpětně to dokonce nepůsobí jako střet o záchranu jedné firmy, ale jako dobře secvičené a zahrané představení.
Hlavní role – a zřejmě i režie – se ujal Jiří Šimáně. V mohutné marketingové ouvertuře vykreslil Smartwings jako strategicky zásadní firmu, bez níž by Česko bylo poloviční a kterou je proto nezbytné zachránit před propastí, do níž ji stahuje koronavirová krize. Na speciálním webu Neberte nám křídla doplněném příslušnými aktivitami na sociálních sítích zveřejnila firma několik argumentů, proč se bez ní Česko neobejde. Nejsou zvlášť silné, ale jsou zvučné a operuje se v nich vysokými čísly, hraje se také na české dovolenkářské struny.
V následujícím dějství tyto argumenty přebrali a pilně opakovali především ministři za hnutí ANO v čele s ministryní financí Alenou Schillerovou a ministrem všeho ostatního Karlem Havlíčkem. Přisadil si i premiér a Šimáněho kamarád Andrej Babiš.
Šéfka státní pokladny dokonce přišla s krátkou etudou na téma státního odkupu ČSA nebo rovnou celých Smartwings. To byla zvlášť zajímavá vsuvka, kterou ještě opepřila čínská společnost CITIC, jež vlastní necelou půlku Smartwings. Číňané vzkázali, že jsou ochotni jednat o prodeji svého podílu české vládě za nějakou symbolickou cenu - a vzápětí tuto informaci dementovali. Společnost Smartwings poté dala na vědomí, že o majetkový vstup státu do svých struktur nestojí.
Zcela nehorázný scénář, podle nějž by čeští daňoví poplatníci pomohli s investičním exitem čínskému státu a českému miliardáři, byl tedy jako zázrakem zažehnán.
Čerstvě zveřejněný postup, podle nějž se o záchranu Smartwings podělí na třetiny čeští akcionáři (Jiří Šimáně a šéf aerolinek Roman Vik), čínští akcionáři (CITIC) a český stát formou záruky za úvěr, se ve světle drzé myšlenky státního odkupu rázem jeví jako vlastně docela přijatelný. Což mohl být docela dobře účel celé té šarády.
Ona totiž i ta 800milionová garance, s níž teď přišel ministr Havlíček, je těžko skousnutelná.
Především pořád nikdo nedokázal přinést skutečně silnou a přijatelnou odpověď na otázku, čím si zrovna jedna soukromá letecká společnost vysloužila tak zvláštní zacházení, jakého se tu nedostane žádné jiné firmě v dopravní branži ani jinde. Nepodařilo se odvrátit podezření, že tím skutečným důvodem je Šimáněho letitá známost s Babišem a blízkost k Pražskému hradu. Což – pro jistotu to kvůli měnícím se politickým standardům napišme – není přijatelný důvod k mimořádné státní záchranné operaci placené českým daňovým poplatníkem.
Druhý problém je ve způsobu, jímž si stát své peníze chce „ohlídat“. Společnost Smartwings podle Havlíčka dostala tři podmínky, za nichž pomoc přijde, jenže jedna je divnější než druhá. Především se firma musí přejmenovat na České aerolinie. Firma nesoucí stoletou značku je dnes menší součástí skupiny Smartwings, ale Havlíček by ji zjevně rád viděl i jinde než na těch pár letadlech, co po ČSA ještě zbyla.
To je uprostřed bezprecedentního ekonomického průšvihu úplně absurdní fetišismus. Kompletní rebranding korporace velikosti Smartwings včetně přetírání letadel je hodně nákladná záležitost a může se klidně počítat ve vysokých desítkách milionů korun. Zrovna takové náklady by si firma uprostřed krize mohla ve vlastním zájmu odpustit.
Jestli si chce Havlíček hrát na zachránce tradičních českých značek, nevybral si nejlepší dobu ani cíl. Už Shakespeare věděl, že co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. Říkat České aerolinie firmě, jejíž polovinu vlastní čínská komunistická vláda, to by zřejmě rozesmálo i autora Komedie omylů.
Další podmínkou pomoci je, že Smartwings nepropustí žádného ze svých 2500 zaměstnanců. Což je na firmu, jež se s nataženou rukou tváří v bůhvíjakých není problémech, hodně zvláštní požadavek. Neměl by stát od zachraňované firmy žádat životaschopnou restrukturalizaci a úspory nákladů včetně mzdových? Lít peníze do trpící firmy a zakázat jí třeba i zásadní změnu fungování, to není záchrana, ale mumifikace. Na druhé straně pak dává jistý smysl ozdobit mumii kdysi slavnou, dnes už ale těžce zhuntovanou a zaprášenou značkou ČSA.
Třetí a poslední podmínka, totiž že si šéfové firmy nebudou vyplácet dividendy, zní sice pěkně, ale hráči Šimáněho formátu jistě vědí, že peníze z firmy k majiteli se dají dostat spoustou jiných cest, třeba šikovnými úvěry.
Drama s komickými prvky o státní záchraně jednoho vybraného byznysu se chýlí ke konci, který bude vítězstvím Jiřího Šimáněho, Romana Vika a možná i čínského státu. Těm můžeme upřímně pogratulovat, nad výkonem české vlády lze však přinejlepším kroutit hlavou.
