Komentář: Fotbalový VAR aneb Velmi amatérská revoluce

Dlouhá léta se fotbaloví příznivci rozpalovali do ruda u opakovaných televizních záběrů, které zpětně odhalily tu dvoumetrový ofsajd, tu zápasnický chvat bránícího hráče ve vápně. Historie křivd je rozhodně delší než seznam zápasů, kde rozhodčí nic zásadního nepokazil nebo nepřehlédl…

Jenže zavedení VARu (v anglickém originále Video Assistant Referee) a způsob používání tohoto systému ale ovace vestoje nepřinesly. Možná i vinou přehnaných očekávání se fanoušci i sdělovací prostředky, včetně autora těchto řádek, dokonce tváří vysloveně kriticky. Je fakt, že z některých použití nebo nepoužití videa čiší amatérismus.

Problém je i v tom, že videorozhodčí není arbitrem všech chyb, kterých se rozhodčí na trávníku dopustí. VAR neodstraní všechny křivdy, které vzniknou, což řada příznivců ani pořádně neví.

Sudí sedící u monitorů VARu tak třeba nemůže, ba nesmí svého kolegu na hřišti upozornit na to, že měl udělit faulujícímu hráči druhou žlutou kartu, a tudíž kartu červenou. Jeho zásah „deus ex machina” by přišel jedině tehdy, kdyby dotyčný faul byl rovnou na červenou.

Hodně se řeší i to, aby kvůli kontrolám sporných situací nevznikaly příliš velké prostoje. Diváci na stadionech (hlavně v Česku) často tápou, co se to vlastně děje, zatímco fotbalisté trnou hrůzou, jestli po přerušení hry nevychladnou a nepřivodí si svalové zranění.

Legitimitu videorozhodčích v Česku výrazně sráží ta skutečnost, že systém zatím není k dispozici na všech stadionech, kde se nejvyšší soutěž v daném kole hraje. Zápasy přísně vzato nejsou všechny stejné. Už v tom je boj za odstranění fotbalové nespravedlnosti nedotažený.

Právě skončený víkend přinesl paradoxně bouři nevole hlavně u těch zápasů, kde byl VAR v akci. Takže čím více dozoru, tím méně spravedlnosti? Videorozhodčí má svého kolegu s píšťalkou upozornit na zjevné přešlapy. Situace, kde má hlavní sudí „únikovou” variantu, jak své pochybné rozhodnutí vysvětlit, se tedy hlásit nebo řešit nemusí.

VAR měl přispět k tomu, že se velkým týmům nadále nebude ze strany sudích odvádět „povinných” 5–10 procent (v některých případech i více) u verdiktů v kontroverzních situacích.

Jenže i tento systém se dá „ohnout”, a to nejen zmiňovanou metodou, že se VAR ztotožní se sporným výkladem hlavního rozhodčího. Už jsme v Česku také třeba zažili, že rozhodčímu na kontrolní monitor nepustili nejprůkaznější záběr inkriminované situace.

Člověk vytrénovaný poměry v českém fotbale tak není přehnaně paranoidní, když ho napadne, že se třeba „někdo” snaží videorozhodčí zdiskreditovat do té míry, že by vedení českého fotbalu systém zcela zavrhlo. Otáčení vývoje zápasu žádaným směrem by tak bylo znovu plně v moci hlavních a pomezních rozhodčích. Mimochodem druzí jmenovaní zdatně „tlačí káru” i v éře VARu.

Jenže v anglické Premier League vyvolává prudké emoce i filigránské používání videa. Mužstvo po zdařilé akci skóruje, žádná podezřelá situace se zdánlivě nekoná, inkasující tým neprotestuje a je zcela smířený s obdrženou brankou. Jenže po „detektivním” pátrání VAR odhalí milimetrový ofsajd u hráče, který třeba ani nebyl klíčovou postavou akce, a gól neplatí. Spravedlnost zvítězila, ale duch hry jakoby dostal na frak.

V Anglii mám navíc nepříjemný pocit, že se VAR stal pro rozhodčí jakýmsi alibi a že ti spolu se zavedením moderního systému změnili celý přístup k soudcování. Počet „tutových” penalt odpískaných na první pokus přímo hlavním rozhodčím podle filozofie „vždyť to VAR opraví“ určitě klesl. To není dobře, i když chápu, že přítomnost videa jde z mysli jen těžko vytěsnit.

Tak jako jiné revoluční změny ve fotbale si i VAR zaslouží dobu hájení. Zaslouží si ho všechny zúčastněné strany. Rozhodčí musejí začít systém lépe používat, fotbalisté se musí duševně připravit na to, že se dosažený a patřičně oslavený gól třeba odvolá, a příznivci se pak musejí smířit s tím, že absolutní spravedlnost prostě neexistuje. Zrušit VAR by byla chyba.