Článek
Politické nekrology Dominika Feriho opakují staré fráze o tom, že dokázal k politice a k TOP 09 zvlášť přitáhnout pozornost mladých lidí. Jestli je to pochvala, pak zoufalá – stejně bychom mohli chválit Andreje Babiše za to, že k politice přitahuje pozornost lidí starých. Mladí jsou navíc v tomto příběhu za „hovádka“, která by si bez vrstevníkova Instagramu nevšimla, že zákony, daně nebo podobu maturit nepřináší Ježíšek, ale že se o nich rozhoduje v parlamentu a předtím u voleb.
Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi.
Jestli to nemá být pochvala, ale konstatování, pak si připomeňme, že TOP 09 u prvovoličů suverénně vyhrála hned ve svých prvních volbách, čtyři roky před Feriho vstupem do teplické komunální politiky. S Ferim vytaženým do popředí se takovému úspěchu nepřiblížila. Pověst mileniálního lídra byla bublina nafouknutá politiky i publicisty toužícími po markeťákovi, který by nové generaci prodal zboží ztrácející poslední dekádu oblibu nejen u mladých. Tím zbožím je pravice střihu ODA-US-TOP 09: pro úsporný stát, pro euro, pro dýmky.
Mladí ale Feriho prostřednictvím do politiky nakonec přece jenom zasáhli. Jeho pád je první velkou českou politickou kauzou, do které není přímo zapojený nikdo narozený před rokem 1989. Ferimu je pětadvacet. Ze sexuálního obtěžování a násilí ho obviňují jeho vrstevnice. Novinářům Apoleně Rychlíkové a Jakubu Zelenkovi, kteří jejich svědectví přinesli, bylo nedávno třicet. Neznáme věk ženy, jejíž květnový tweet dal věci do pohybu, ale u své přezdívky má emoji mochomůrky, tedy symbol mladého levicového „souhoubí“.
Dovolte mi jedno autoritativní tvrzení: O dnešních mladých toho současný politický establishment ví méně, než toho o tehdejší mladé generaci vědělo vedení KSČ v měsících před listopadovou revolucí. Z knih, jakým je Pullmannův Konec experimentu, jsem si odnesl, že se aparátčíci na konci osmdesátých let pokoušeli prostřednictvím sociologických bádání „číst místnost“, aby nezůstali jako kůl v plotě, což se jim nakonec stejně přihodilo. Podobnou ambici tu teď nevidím, když nepočítám zájem tajných služeb o klimatické aktivisty.
O tom, co vlastně lidi pod třicet chtějí, média píší zřídkakdy, obvykle na základě menších výzkumů různých think tanků a spolků. Kdyby vedení TOP 09 sledovalo aspoň ty, mohlo by předpokládat, že shovívavost k sexuálnímu násilí je pro mladé velké téma – možná by pak neodhánělo svoje voliče i výrazné členy jeho bagatelizací. Pozorujeme tu zarážející rozpor mezi atmosférou ve straně, která na české scéně pořád platí za spíše progresivnější, a naladěním skupiny voličů, kterou se jí před jedenácti lety dařilo oslovit.
Nejjednodušeji se ten rozpor dá vysvětlit odlišnými formativními zkušenostmi. Letošní prvovoliči už nevyrostli na televizních vystoupeních Radima Uzla. Ze školy a médií si odnesli přinejmenším teoretické povědomí o tom, že když žena (nebo kdokoliv jiný) říká ne, znamená to ne, a dokonce že absence ne ještě neznamená ano. V seriálech mluví gay a lesbické postavy o svých protějšcích jako o manželích a manželkách. Když vám tohle všechno přijde normální, dáte hlas někomu, kdo před tím naopak prsatě chrání svůj „normální svět“?
Bylo by unáhlené malovat statisíce lidí, kteří jdou letos k volbám poprvé nebo podruhé, jako jednolitou pokrokářskou masu. Rozpory mezi přímými nebo zprostředkovanými zkušenostmi a tím, co říkají kandidáti, ale vidíme i jinde. Evergreenem je legalizace marihuany. Postavy z amerických kabelovek chodí pro trávu do obchodu jako pro víno. Otevřít tohle odvětví legálnímu podnikání se všemi výhodami je v Česku utopie. V lednu Sněmovna rozhodla hlasy všech kromě ODS, Pirátů a STANu o tom, že se budou dál trestat i drobní domácí pěstitelé.
A pak je tu patnáct pandemických měsíců, během kterých dostávají středoškoláci a vysokoškoláci mučivě rozporuplné signály. Na jednu stranu je vzdělání tak vážná věc, že jim stát ani za těchto téměř válečných okolností nemohl slevit z požadavků. Maturanti dostali po měsících distanční výuky a nejenom studijních stresů místo úředních maturit nakládačku od Cermatu. Na druhou stranu jsme dřív než podstatnou část škol otevírali psí salony a pivní zahrádky. Šlo v tom slyšet: „Nestěžuj si, studuješ za dělnický peníze“.
Zopakoval jsem teď banální věci, ale zřejmě je to nutné, protože se po Feriho pádu politici i komentátoři rozhlížejí po někom, kdo by dál dokázal mezi mladými propagovat politiku, ideálně tu jejich. Nepochopili vůbec nic.
Nestačí přidat na billboardy ke zmateným vysloužilým strejcům dalšího excentrika s Instagramem. Nemůžete jednu generaci doslova dohnat do blázinců a pár měsíců před volbami zaúkolovat agenturu, aby z ní udělala vaše voliče.
Kdo chce pozornost a hlasy mladých, musí je brát vážně. A to se stranám, které tu v posledních dekádách vládly, moc nedaří ani s čtyřicátníky, kteří roky zoufají nad nedostupným bydlením nebo školkami. Druhá možnost je dál opakovat chybu, kterou při Feriho obhajobě udělal Karel Schwarzenberg – totiž ignorovat, co mladí říkají, a na jejich místo si domýšlet své mladé já z roku 1960. To je nakonec také cesta k budoucímu volebnímu vítězství – ovšem Pirátů. Nebudou pro něj muset udělat víc, než sedět a mlít palci.
