Komentář: Evropská unie nejsou oni. Jsme to my…

Kdybychom v Česku oslovili na ulici 20 náhodných kolemjdoucích a požádali je o definici Evropské unie, nejspíš bychom dostali 20 různých odpovědí. Škála by přitom zřejmě byla hodně široká, od druhého RVHP přes sdružení bazírující na jakýchsi často nepochopitelných regulích až po organizaci, která se snaží potrestat Andreje Babiše, nebo společenství sdílených hodnot. Poslední definice, ke které se osobně kloním, by asi u spoluobčanů moc zastoupená nebyla.

Kardinální problém je v tom, že Češi často považují Evropskou unii za něco, čím ve skutečnosti Unie není, a nespojují si s ní věci, co naopak sedmadvacítka může dělat a skutečně dělá.

Na počátku devadesátých let s čerstvě nabytou svobodou v kapse to bylo snadné. Chtěli jsme do tehdy velmi vzdáleného společenství, protože tam přece byli ti Němci, Francouzi a Italové. Chtěli jsme mít jejich auta, jejich životní styl, jejich blahobyt.

Evropská unie nám začala posílat peníze dávno před tím, než jsme do ní vstoupili a splnili všechna předepsaná kritéria pro plnoprávné členství. Troufám si říct, že ale už v době, kdy jsme se na přelomu tisíciletí předháněli s Maďary a Poláky v počtu uzavřených kapitol vyjednávání, česká veřejnost začala ztrácet nit. Není se co divit. Málo se vysvětlovalo, co se dělá, proč se to dělá a k čemu je to všechno dobré.

Jasně, unijní problematika není sexy, některé věci se vysvětlují špatně. Mnoho lidí si vypěstovalo reflex, že po přečtení slova Brusel automaticky vypne a přestane dávat pozor. Co se tehdy zanedbalo v médiích, ale nejen v nich, na to teď těžce doplácíme.

Největším nebezpečím ve vztahu k Evropské unii a jejímu posuzování je neznalost. Její úroveň je u řadových Čechů značná, ale celkem pochopitelná. U mnoha politiků je šokující a neomluvitelná.

Kde nejsou infomace, vyplňují mezery emoce. Ty pozitivní se hledají těžko. Lze Evropskou unii „milovat“? Když si prounijní kampaň v Británii zaplatila před referendem o brexitu nálepky se sloganem „I Love EU“, skoro nikdo si je na auto nenalepil. Je fajn být v Unii, respektive je to lepší, než v ní nebýt, ale EU vysloveně milovat? Sotva.

Negativní emoce se naopak hledají snadno a je bohužel fakt, že v mnoha ohledech si Evropská unie zadělává na problémy sama. Ať už sázkou na podivné osobnosti typu Junckera či Mogheriniové, ufounským jazykem nebo pro obyčejné lidi těžko pochopitelnou věcí, že Evropský parlament má dvě sídla ve dvou různých městech.

Vidíte? Už i já sám sklouzávám k nebezpečné rétorice a pojetí, že Evropská unie jsou „oni“. To je přitom nesmysl.

Evropská unie jsme přece „my“. Jen to vůbec nechápeme a nevyužíváme toho. Chodíme k volbám do europarlamentu? Ne. Vyvíjíme tlak na vládu, aby byla na unijní půdě iniciativnější nebo konstruktivnější? Ani omylem. Říkáme si, že jsme příliš malí na to, než abychom něco změnili. Tak to raději ani nezkusíme

Je to trochu začarovaný kruh. Zcela nesprávný tón ve vztahu k EU udala česká politická scéna hned v roce našeho vytouženého vstupu, kdy tehdejší premiér Vladimír Špidla na post českého zástupce v Evropské komisi prosadil nominaci exministra životního prostředí Miloše Kužvarta, tedy politika sotva 2. kategorie, viděno nejen bruselskou optikou.

Skončilo to trapasem a Česká republika, která o pět let později během unijního předsednictví odstřelila vlastní vládu, jakoby z téhle škatulky unijního podivína, kterou si sama vytvořila, nikdy nevybředla. Měli jsme a máme v Bruselu množství vynikajících úředníků, kteří se můžou snažit sebevíc, ale nálepku země, která by ráda brala, ovšem odmítá dávat, sloupnout nedokážou.

Spolu s prohlubujícími se problémy Andreje Babiše ve vztahu k Evropské unii (respektive Evropská unie má čím dál tím větší problém s českým premiérem, jehož vážně podezřívá z nepřípustného střetu zájmů) se možná v Česku unijní „bashing“ prohloubí. A to ještě můžeme mluvit o štěstí, že firmy Andreje Babiše, které vlastně nejsou firmami Andreje Babiše, Evropskou unii bytostně potřebují a premiér každou spekulaci o czexitu zatím rezolutně a chvályhodně uťal.

Evropská unie by si v mnoha ohledech zasloužila změnu. Současná koronavirová krize pro to představuje báječnou příležitost. To by ale muselo zvítězit přesvědčení, že Unie jsme skutečně my.

Evropská unie se totiž mnoha chytrolínům hodí jako hromosvod. Ti by teď třeba rádi svalovali vinu za nedostatek ochranných prostředků pro zdravotníky právě na Unii, protože nevědí, nebo vědět nechtějí, že zdravotnictví je plně v kompetenci jednotlivých členských států. A zase jsme u té neznalosti. Jde s tím něco udělat? Tisknout brožury nemá smysl.

Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar objíždí už několik let s několika málo dalšími obětavci Českou republiku a šíří povědomí o Unii, jako kdysi Cyril s Metodějem šířili náboženství. Sály v městech a obcích nezejí prázdnotou. Právě naopak. Mimochodem Radek používá stejnou zbraň jako věrozvěsti ze Soluně, a sice srozumitelný jazyk, díky němuž prozřely už stovky dříve euroskeptických nebo neinformovaných spoluobčanů.